V poslední době hodně přemýšlím o věrnosti. Nemyslím teď v tom smyslu, jak jsme se s Maxem navzájem podvedli, pak si to odpustili a pak se na to celé raději vykašlali, protože to bylo celé hrozně toxic. Ale tak obecně. K přátelům, ke klukovi i k sobě. O tom, jak má vlastně každý svoje vlastní měřítka loajality, a podle toho posuzuje nejen svoje, ale i cizí činy.
Třeba Aurora je hodně loajální kamarádka. Pozná se to tak, že si vyčítá, když se zamiluje do tvýho kluka. Připadá jí to morálně úplně špatně, a raději se s tebou půl roku nebaví, než aby si uvědomila, že na tom vlastně není nic špatného, protože srdci se nedá vůbec nijak poručit, a za to, do koho se zamiluje, nemůže. Hodně z toho viním její nízké sebevědomí. Vůbec nechápe, že je krásná, a že má super vlasy (co bych dala za zrzavé vlasy???) a že její pihy jsou tisíckrát lepší než moje akné. Jenže co když to není jenom tím, že Aurora nemá sebevědomí? Co když si opravdu lidé myslí, že zamilovat se do kluka, s kterým kdysi chodila moje kamarádka, je špatný, a že ani půl roku po jejich rozchodu není v pořádku si s ním něco začít? Co když není divná Aurora, ale já?
Protože jestli to, co udělala Aurora, je špatný, tak já jsem asi tak největší existující lidská zrůda. A přitom pořád platí to samé, co tehdy, když jsem podváděla Maxe se Stuem: měl by to být sžíravý, strašný pocit, ve kterém si člověk živě uvědomuje, co všechno dělá špatně, komu všemu to ubližuje, a mělo by to být prostě obecně hodně nepříjemné. Ale zatímco se strachuju, jestli nejsem špatný člověk, tak se mi vede nejlíp, co se mi kdy vedlo. Všechno, co se teď děje, se děje jen s tajným potutelným úsměvem a obrovskou dávkou vzrušení v srdci. Jsem June, jsem z Havraspáru, mám tajemství a ještě ho neví Vianna. Kolik lidí na světě může tohle říct? Jasně, že jsem z toho na jednu stranu nadšená.
Ale pak si zase říkám, jestli tím, že jsem dostala mastičku na akné a můj obličej je hladký jako dětská prdelka, se to svinstvo z obličeje a zad nějak nepřevrátilo dovnitř, a jestli teď nejsem zkažená uvnitř, v duši, když takhle přemýšlím.
---
K věci: pozvala jsem před NKÚ Stua na kamarádský piknik, aby se trochu uvolnil a neměl moc velký stres ze zkoušek. Jenže ten piknik se hodně protáhnul, pak byla docela zima, tak jsme se trochu přitulili, a long story short to skončilo líbačkou na hradbách (celý to začal on). Bylo to hodně dobrý. Stu se tak jako trochu omlouval, nevím proč, když jsem tentokrát s nikým nechodila. Vlastně jsem si nebyla jistá, proč to udělal.
Ten týden jsme o tom nemohli moc mluvit, protože kdekoliv jsme si sedli a měli chvilku jen pro sebe, tak po chvíli dorazila Vianna a buď jen tak poulila oči, nebo občas trénovala kouzla nebo si četla nebo psala eseje. Asi jí to těžko zazlívat, je pravda, že na to, že tohle má potenciál stát se největším skandálem havraspárské věže za poslední rok, jsme si moc tajná místa nevybírali. Ale je pravda, že jsem v jednu chvíli měla trochu pocit, jako že se nás snaží mít na očích. Nikdy o tom ale se mnou nemluvila, a tak já taky ne.
Pak jsme si jednou přece jenom našli čas jenom pro sebe a nějak slovo dalo slovo, a pak mě Stu znovu políbil a řekl mi, že mě crushuje. Jenom tak, jak jsem to teď napsala, tak mi to připadá úplně nepatřičné. Stua teď od doby, co je nezadaný, obléhají nájezdy holek, a panuje kolem něj zlatá horečka. Chce ho snad každá holka. Nedává smysl, abych se mu líbila já. Tou dobou jsem totiž navíc ještě měla to akné, jak jsem psala. Co už teď nemám, protože magický olejíček z ošetřovny.
Je možné zároveň být loajální ve vztahu, ale přitom být neloajální k přátelství se stejným člověkem? Tak si totiž asi připadám. Stu je perfektní kluk. Nemá jedinou chybu. Je o tolik lepší než Max, ve všem (dobře, Max býval v dobách, kdy jsem s ním chodila, trochu víc hot, ale od té doby, co si zkazil ty vlasy, už je pohled na něj spíš jako když člověk jí oschlý sendvič se smutnou vzpomínkou na to, jak moc dobrý kdysi býval, a jak zbytečně přišel vniveč). Neexistuje ani jeden rozumný důvod, proč do toho neskočit po hlavě.
Kromě toho, že to je můj nejlepší kamarád. A že vztahy, co začnou ve čtrnácti, nikdy nevydrží na celý život, a jestli chci něco na světě fakt mega moc, tak to je, abych se nikdy nerozcházela se Stuem. Problém je, že pravděpodobnost je proti mně, a tudíž nejrozumnější způsob, jak se vyhnout bolesti srdce, která se nemůže nikdy v životě zahojit, je nezačít s ním vůbec chodit. Nekazit přátelství věcmi, na které jsme stejně mladí. Pár let vydržet být jenom kamarádi, a za pár let si padnout do náruče jako v nějakém romantickém filmu s vědomím, že jsme si byli odjakživa souzeni. Nepouštět se do toho teď, když jsem fakt pitomá a pokazím úplně všechno.
Bohužel pokazím i nicnedělání (abych nic nepokazila), a tak jsem tohle vydržela přesně 23 hodin. Druhý den ve stejnou dobu jsme se sešli na stejném místě, bylo to den před adventurou, a já mu dala pusu na tvář. Asi to bylo pěkně trapný, ale co. Pozvala jsem Stua, jestli nechce jít s námi na tu adventuru, protože jsem byla z toho popisu na nástěnce totálně strachy bez sebe a uvažovala jsem, že se hodím marod. Jenže, jak už jsem psala o pár odstavců výš, Stu nemá jedinou špatnou vlastnost. Věděla jsem, že on by mě dovedl ochránit, a on na to kývl. Připadalo mi, že ho ta důvěra trochu potěšila. Měla jsem radost, že ho to asi těší, a zároveň jsem měla dojem, jako bych si kopala vlastní hrob. Neříkala jsem si snad ještě hodinu předtím, že v žádném případě není dobrý se Stuem nic mít, protože tím hrozně hrozí, že se úplně všechno pokazí? A najednou mu vylévám srdíčko o tom, jak se v jeho přítomnosti ničeho nebojím, a dávám mu pusu na tvář při příchodu, jak kdybych byla jeho holka?
Poprosila jsem Stua, abychom to zatím drželi v tajnosti. Jednak jsem nechtěla drama, jednak to bylo takové hrozně křehké, jednak jsem si furt nebyla jistá, co bude dál.
A on pak splnil slib a ochránil mě na adventuře před hladovými vlky, před nutností skákat do jezírka, před Kate, když byla naštvaná, že jsem škodila ostatním týmům v bludišti, i před rizikem, že bych procházela džungli s Laurie ve dvojici. Nebo hůř, že by ON procházel džungli s Laurie ve dvojici. A to všechno navzdory tomu, že jsem mu hned první večer ve snaze zdůraznit, jak moc se bojím, přivolala všechny nepříjemné vzpomínky na minulý rok, a pak se mnou skoro nepromluvil. Omluvila jsem se mu, ale už spal. Dala jsem mu pusu na čelo, ale doteď nevím, jestli to ví. Jistě vím jen, že to neví Amálka, protože nejde koukat na Stua a chrápat jako dřevorubec zároveň.
---
Adventura byla vůbec divoká. Všechny holky jsou mnohem statečnější než já, aspoň podle jejich ochoty se hned od začátku rozdělit. Já jsem se pak taky trochu otrkala, ale v noci jsem se pořád budila a třásla kvůli různým zvukům, vytí a šustění z lesa, zatímco ony spaly jako miminka. Ale já jsem zase taky přinesla snad týmu pár dobrých věcí. Občas holky ocenily nějaký můj nápad, a taky jsem přidala ruku k dílu uvařením lektvaru k otevření labyrintu. (Vaření jídla jsem nechala radši na Kate, která se na výletu projevovala jako opravdová maminka: jak starostlivostí, tak otravnou neochotou pustit se do trošku většího dobrodružství v podobě škození ostatním).
Z celé té věci byli nejhorší raraši. Hlavně protože jako prvního chytili Stua, a já si připadala hrozně provinile, že jsem ho do toho zatáhla. Potom jsme strávili asi hodinu snahou získat z jejich hnízda zpátky jeho boty. Odnesla to taky Maya, ale poškrábané a pokousané jsme byly všechny. Nejlepší byl tanec měsíčníka. Myslela jsem si, že je to strašlivě vzácné, a protože jsem svým životním příběhem smolař, pochybovala jsem, že by se mi mohla naskytnout příležitost. Ale na moment, kdy nás všech osm sedělo kolem měsíčníkova hnízda, a on nakonec vylezl a předvedl nám fakt husté kroky, nikdy v životě nezapomenu. (A pak ani na tu odvrácenou stránku věci, a totiž, že při tom kadil, jo, KADIL, ale na to se člověk až tolik v zápalu okamžiku nesoustředil.)
Druhý den jsme strávili v labyrintu, kde jsme řešili nesčetně různých problémů a hádanek. Bylo to fyzicky, psychicky i emočně fakt vyčerpávající. Chtěli jsme toho hodně stihnout, a tak jsme k večeru už z místa na místo běhali a byli všichni úplně na okraji sil. Na několika místech jsme se zasekli (třeba když jsme lezli po provazových mostech nad takovou zvláštní propastí, a Tie má přitom strach z výšek – ale zvládla to skvěle!). Byli jsme naprosto mrtví, ale vyplatilo se to, protože jsme nakonec z adventury získali nejvíc bodů. Společně s prváckým týmem jsme se pak podělili i o celkové první místo, a Amálka, Gab, Tie a Maya si dokonce odnesly i nějaké speciální ceny. Bylo to mega dojemný, seděly jsme na závěrečné hostině u jednoho stolu, vzájemně si gratulovaly a všechny si asi uvědomovaly, že takhle společně hodujeme dost možná naposledy. A měly jsme všechny velkou radost z cen, které jsme si vybraly. Vlastním teď koště. Je to jen stará Kometa 180 a potřebovala by pořádnou dávku péče, ale už teď ji miluju.
Ale to předbíhám. Večer po adventuře z nějakého důvodu seděla Laurie v koleji vedle Stua, a potom začala předstírat, že usíná, aby se k němu tulila. Já nejsem žárlivý typ, ale tohle jsem těžce nedávala. Stu, MŮJ STU, který MĚ líbá a MNĚ říká hezké věci, se si najednou podřimuje s Laurie, co je na něm namáčklá jak pijavice? A všichni to vidí? A nikdo nic nedělá? Já vím, nechodíme spolu. Ale tohle je Laurie. Kvůli Awesome Blossoms jsme zakopaly válečnou sekyru, tohle příměří ale nevydrží věčně, pokud se bude otírat o mého nejlepšího kamaráda.
Nějak tam pak přišla Kara, asi si všimla, že mě to nenechává úplně chladnou, a chtěla se nějak dotknout Stua, asi aby zkusila, jestli se mi líbí. Věděla jsem, že nemůžu dát nic najevo, ale mohla jsem toho využít k tomu, aby ho vzbudila, a on tak měl příležitost tu lstivou bloncku setřást ze svého ramene. Řekla jsem mu, aby mu strčila prst do ucha, a myslela jsem to jako vtip, ale Kara je často nechutná, a byla i tentokrát, takže chudák Stu se probudil s prstem v nose.
Potom Laurina konečně vypadla, a já lhala o tom, že jsem zraněná, abych dostala Stua stranou. Musela jsem mu říct, co jsem si uvědomila, i když jsem se za to hodně styděla. Že žárlím. Byl překvapený, ale taky bylo vidět, že ho to zklamalo. Říkal, že ho vůbec neberu vážně. Že si o něm myslím asi špatné věci, když nechápu, že to, že mi řekl, že na mě má crush, platí víc než dva dny. Ale na mě ještě nikdy dřív crush neměl a já vůbec nevím, jak to funguje, a navíc jsem nevěřila, že bych mohla mít takové štěstí, a pak tam bylo to, jak jsem se ho dotkla den předtím na adventuře. Vůbec mě nenapadlo, že spal, a že vůbec nevěděl, že se k němu to ukdákané vypelichané kuře tulilo.
Bylo to asi nejblíž hádce, co jsme se kdy se Stuem dostali. Bylo mi to hrozně líto. Řekla jsem mu, že se tomu těžko věří, protože nedává smysl, že se zahazuje se mnou, když by mu kterákoliv holka na škole řekla na nabídku rande „ano“. Pak se mě zeptal, jestli s ním chci jít na rande.
Řekla jsem ano.
---
Rande jsme si dali na našem místě na hradbách. Trochu jsme se pošťuchovali a hodně si povídali. Bylo to ve zkouškovém týdnu a bylo to takové nesmělé. Když se dá věcem nálepka, hrozně je to změní. Když se na to dívám zpětně, vlastně si říkám, že se Stuem jsme si byli doopravdy hodně blízcí. Vlastně jsem si už předtím dávala trochu pozor, aby nás Vianna neviděla tak, jak jsme byli, když jsem si myslela, že jsme doopravdy jenom kamarádi. Hodně jsme se objímali. Často jsme se drželi za ruku a choulili se pod jednou deku. Nalhávala jsem si, že je normální, že se k sobě takhle přátelé chovají. Že se na sebe takhle dívají. Že jsou si tahle oddaní. To všechno, abych si nepřipustila, jak blízko si jsme ve skutečnosti.
A teď jsme si takhle hrozně moc blízko, ale je to tajné. A já chci být loajální k vlastním slibům, a držet to v tajnosti. Je to trochu jako Romeo a Julie. Zakázaná láska, ale přenáší hory.
Na druhé rande jsme vyrazili ve čtvrtek před odjezdem, a šli jsme k jezírku. Povídali jsme si o spontánnosti, a já říkala, jak obdivuju, že se dovede do věcí prostě jen tak zničehonic pustit. Prostě udělat, co mu přijde správné. Tvrdím o sobě, že nejsem moc spontánní, ale pravda ve skutečnosti je, že jsem spíš nudná. Stu ale nechce žádnou nudnou holku. Zeptal se mě, jestli umím plavat. A pak skočil do jezera a hecnul mě, abych skočila za ním. Voda byla studená a oblečení, které jsem vybírala, aby mi to slušelo, mě hrozně táhlo dolů, ale copak jsem mohla dopustit, abych prohrála závod? U gumové kachničky jsem byla první, ale tím se pro Stua jen prohodil cíl lovu, a terčem jsem se stala já. Já měla kachničku, on měl mě. A já měla jeho. Byli jsme úplně promočení a přišla večerka. Divila jsem se, jak snadné je přijít po večerce se Stuem na kolej, vysmátí v mokrém oblečení, a nevzbudit žádné velké podezření. Všichni se chovali, jako by to bylo úplně normální. Stu umí všechno hrozně dobře zamluvit.
---
A co bude dál? Sama nevím. Když mi Stu říkal, že mě crushuje, nejvíc ze všeho jsem byla asi rozpačitá. Vyhovovalo mi to, jak to bylo předtím. Ale poslední měsíc na hradě všechno změnil. Nemůžu ho dostat z hlavy. Pořád přemýšlím nad tím, kdy a jestli spolu budeme oficiálně. Mamka mi říkala, že když nemluvím, tak se pořád tetelím, a vždycky, když mě z přemýšlení vytrhne, přistihnu se, že si představuju, jaké to bude, až se s ním zase potkám. Navíc mi Abby nasadila brouka do hlavy tím, že nás brzo přestane bavit to tajit. Ale zatím je to tak hrozně romantické. Ráda bych si to užila ještě malou chviličku, než budu řešit, co je správné a co je špatné.
A tím se dostávám zpátky na začátek, k tomu rozhovoru s Aurorou. Měla jsem po něm přehnaně otevřenou náladu, a protože jsem letos v Kotli na pokoji s Karou, měla jsem bohužel komu vykládat svoje dramata (ještě budu plakat po Kate, která zájem o všechny naše velmi křehké vztahy jenom předstírala, a nijak zvlášť se do nich nezaplétala). Říkala mi, že si nemyslí, že je něco špatného na tom, že chodím se Stuem něco mám se Stuem, vůči Vianně. Že je to dlouho, a že každý je přece něčí bývalý kluk. Navíc Viann má teď Barryho, a to by bylo vůči Barrymu pěkně divný, kdyby se najednou začala rozčilovat kvůli Stuovi. Stejně bych jí to chtěla ale podat nějak postupně a citlivě. Ne tak moc, jako Aurora mně, to bylo fakt divný. Ale prostě by to bylo asi čestnější.
Taky jsem Kaře řekla o Barrym a Viann (Barryho jsem dokopala pozvat Viann na rande, ona mu tam dala pusu a pak on jí třikrát). Doufám, že to není tajemství, protože až později mi došlo, že by mohlo být. No a taky jsem se jí prořekla, že Max chodí na terapii. Jestli se Max někdy dozví, že jsem jí řekla tohle, tak mě přepůlí, a nezachrání mě ani svěcená voda, ani Stu. Byla to pěkná blbost. Nevím, proč Kaře všechno říkám, jak kdyby to byla Abby. Ona není Abby. Neznám ji ani z půlky tak dlouho a vůbec nevím, jestli se jí dá věřit. Všechna moje tajemství můžou skončit rozmáznutá na titulní straně Denního Věštce. A co hůř: tajemství ostatních. A to je rozhodně neloajální. A jsme zase na začátku.
Kdybych se chtěla dostat do totální deprese, sepíšu na tomhle místě dlouhý text o tom, jak jsem neloajální ke svým kamarádům, ke Stuovi, protože jsem to vyžvanila Kaře, k sobě samotné, protože jsem si řekla, že se Stuem nic mít nebudu, a stejně s ním něco mám a navíc jsem v tom strašně šťastná. Ale já nechci být v totální depresi. Jsem šťastná. Dokud se se Stuem nic nepokazí, budu šťastná. I kdyby se na mě Vianna naštvala, pořád budu šťastná (i když o trochu míň, protože bych přišla o kamarádku). Paní psycholožka mi říkala, že když je člověk v pubertě, je hodně důležité, aby se soustředil na svoje vlastní štěstí. Já už sice v pubertě skoro nejsem, vzhledem k tomu, že je mi čtrnáct a půl, ale stejně si myslím, že je moje štěstí hodně důležité. Přece bych si nenechala protéct lásku svého života mezi prsty kvůli tomu, že se stejným člověkem shodou okolností před rokem chodila moje kamarádka. Tak, jako by měla Aurora zkusit Maxe (i když chudák Aurora), neměla bych se já týrat za to, že jsem zabouchlá až po uši do Stua. Jsme to my proti celému světu. A takhle se mi to líbí.
Musím jít spát. Naomi už neřve, a to je fakt výjimečná událost, a když nevyužiju tohohle momentu, budu ráno vypadat jako mrtvola. Až se ráno probudím, třeba najdu na posteli dopis od Stua. Třeba, až zítra přijdu do Kotle, tak tam bude a bude se na mě smát a mávat. Sny se někdy plní.