Byla jsem dost deprimovaná, když jsem psala poslední svůj deníkový zápisek - čtu si to po sobě a je to fakt hodně vidět! A jak se cítím teď? Líp. To jediné je jasné.
Bylo to fakt špatné, těch prvních několik dnů po tom dramatu. Laurie se snažila tvářit, jako že se vlastně vůbec nic nestalo, což mě celkem vytočilo, protože jakoby, ona doslova nepřišla do pokoje, a teď ode mě očekávala, že se budu chovat, jako že jsme nejky? Okamžitě po té, co mi takhle zabodla nůž do zad, aby stála po boku svého takzvaného kluka?
Naštěstí byla Corn ochotná si se mnou prohodit pokoj, takže ona tam teď trpí s Laurie, zatímco já si v klídku žiju s Aurorou a Viannou. Bála jsem se, že budou hlučné a budou mít ve všem nepořádek, ale ve skutečnosti je to totálně v cajku! Musím si přiznat, že jsem doopravdy neznala Cornelii a Viannu, a možná jsem o nich smýšlela trochu hůř, než si zasloužily. Jsou fakt v pohodě (to samé s Aurorou, ale o té jsem to věděla), a jsou mnohem lepší kamarádky než ta zmije Laurie.
O celém tom dramatu jsem si povídala s fakt hodně lidmi - s Yvi a Miou, Tie, Barrym... Všichni mi řekli, že jsem v právu já, a že Maxwell se choval jako blbec. Mimochodem, Tierney je taky hrozně fajn. Chce chodit s Nathanem, ale mají to mezi sebou nějaké komplikované, protože prostě, on ji políbil a pak se jí několik dnů vyhýbal. Ale teď už je to asi dobré, protože jsem včera spolu s nimi oběma opékala marshmallowny na farmě a tvářili se v pohodě.
Takže jak jsem řekla, nepřipadala jsem si po tom všem úplně dobře. I když kamarádi byli v pohodě a všichni se přidali na mou stranu, Vianna a Aurora se se mnou furt bavily a braly mě s sebou, když někam šly; ale stejně jsem si připadala, jakože už nejsem součástí skupiny. Jako že já jsem ta, která partu trhá vedví, a způsobuje, že už se nekamarádí každý s každým. Není to dobrý pocit.
Trošičku lepší to bylo, když jsem se dala do řeči s Reecem ze Zmijozelu, který je tak nějak z jejich kolejní skupiny vyčleněný. Nechce tak úplně mluvit o tom, proč ho nemají lidi v koleji rádi, ale dost s ním soucítím. Je to takový hodný kluk, nechápu, proč by na něj kdokoliv chtěl být nepříjemný. Bavila jsem se s ním, byli jsme na zmrzlině, a pak jsem z toho celého měla spousty takových myšlenek o tom, jak moc je svět nefér.
Ale vždycky je na světě ten jeden kamarád, který dovede věci rozzářit a dopomoct k tomu, že je člověk zase schopný se bavit. No, bavit... to není možná úplně přesné vyjádření. Prostě a jednoduše, jednoho dne jsem si četla Annu ze Zeleného domu v Děravém kotli, úplně sama (u vedlejšího stolu seděl Nathan a Yvi, ale já se nechtěla s nikým bavit, nebo jsem si to aspoň myslela), když přišel Barry a zeptal se, jestli si může přisednout. Chvíli jsme si povídali a pak i řekl, že je zrovna na cestě do Muzea přírodní historie, což je jeho oblíbené; a pak se mě zeptal, jestli nechci jít s ním!? Byla jsem jak opařená. Fakt se Barry zeptal mě, ČLOVĚKA, jestli úmyslně někam nedoprovodím jeho, ... no prostě BARRYHO, toho samotáře, který lidi prostě nemá rád? Vím, že jsme spolu už párkrát trávili čas, ale přičítala jsem to tomu, že ho umím dostat z větší skupiny mnohem hlasitějších lidí a někam společně utéct. Nikdy mě nenapadlo, že by byl za mojí přítomnost skutečně rád; měla jsem dojem, že si mě v situaci, kdy musel být s lidmi, prostě vybíral jako nejmenší zlo. Jako minule, když jsme šly na zmrzlinu s Tie, on se přidal a pak jsme utíkali do pekárny před Aurorou s Viann. Takže prostě, tohle pozvání měnilo všechno!
Abych byla upřímná, ve skutečnosti jsem fakt NEchtěla trávit celej den v nějakým divným muzeu o dinosaurech a velrybách. Věděla jsem, že to bude nuda k uzoufání, což se nakonec potvrdilo, ale na druhé straně, tohle byla životní příležitost. Jak často se stane, že Barry by chtěl, abych já, k uzoufání pomalá prvačka, trávila čas s ním, mimořádně chytrým podivínem?
Takže jsem řekla ano a šla jsem s ním do muzea. (Připadám si, jako že jsem se totálně zbláznila, jen jak to píšu.) Jela jsem poprvé sama (bez rodičů) metrem, a tak mi to Barry všechno ukázal - jak všechno funguje, kde se kupují lístky a tak. A pak mi stejně tak všechno ukazoval v muzeu. Jakože VŠECHNO. Nedělám si srandu. Strávil fakt dlouhé minuty tím, že mi popisoval různé divné dinosaury, a já se snažila, seč jsem mohla, předstírat, že je to fakt zajímavé, protože jsem nechtěla ranit jeho city. Byl nadšený tak, jak jsem ho nikdy dřív neviděla, a musela jsem se celou dobu culit, protože to bylo vlastně celkem sladký. A musím přiznat, že některé části jeho výkladu byly TROŠIČKU zajímavé. Nejlepší část celého dne ale stejně byla svačinka v Central Cafe!
Slunce už zapadalo, když jsme opustili muzeum. Hrozně mě bolely nohy a i moje hlava byla plná k prasknutí, ale byla jsem šťastná, že jsem s ním šla, protože jestli se nepletu, tak jsme teď přátelé! Sakryš, fakt doufám, že si to myslí taky, protože jestli ne, tak by to bylo fakt trapné.
V Děravém kotli jsme pak potkali Tierney, která byla nadšená z toho, když jsme jí vyprávěli o muzeu. Ani se mi nechce věřit, že by jí to fakt zajímalo, ale tak, aspoň ji můžeme vzít příště s sebou. Bude to výhra pro všechny, protože Barry jí může vykládat zajímavosti o velrybách, zatímco já budu pořádat svůj dortík v Central Cafe.
A teď si pojďme povídat o dramatu. Seděla jsem si takhle s Barrym a Tie v Kotli po skvělém dni v muzeu, když najednou přiletěla sova a přinesla mi dopis. Mně. Jo. Byl od Maxwella a byla to omluva. Připadala mi opravdu upřímná, a na jejím konci byla moc pěkná kresba (pravděpodobně) mě s mojí panenkou. Barry nemá Maxwella rád a nabádal mě k opatrnosti, ani se mu tak moc nelíbil ten obrázek. Taky jsme nesnědli čokoládovou figurku, co byla v obálce, protože jsme se doopravdy báli, že by mohla být otrávená! Nemohli jsme se plést víc.
S Maxwellem jsem se potkala druhý den a šli jsme na zmrzlinu. Trval na tom, že zaplatí, i když jsem se mu snažila říct, že si ode mě nemusí kupovat odpustky. Bylo mu to ale opravdu líto. Řekl mi, že to původně myslel jako vtip, ale že teď ví, že to bylo ubohé, říkat takové věci. Jeho sestra ho prý naháněla po celém domě, když jí řekl, co provedl, a uvědomil si prý, že se takhle nemůže chovat. Ve skutečnosti si nemyslí, že jsem otravná a arogantní, právě naopak, říkal! A tu korunku mi dal, protože si doopravdy myslel, že by mě to mohlo rozveselit.
Když říkal tohle, tak jsem si připadala celkem provinile, protože mi to v tu chvíli na slavnostech fakt udělalo radost. Vmetla jsem mu to do obličeje (doslova), protože jsem na něj byla naštvaná. Tak jsem mu to tak řekla, a byl překvapený. Jak moc špatně se kvůli mně cítil, když si nebyl jistý ani tou korunkou? Vlastně jsem se k němu nechovala moc dobře. Taky mi pak dal takovou figurku z McDonaldu, a nabídl mi, že si s ní můžeme někdy hrát spolu. Vím, že to myslel všechno vážně.
Ale ve skutečnosti jsem v hloubi duši jeho omluvu nechtěla přijmout. Pořád tak úplně nevěřím tomu, že neudělá něco podobného v budoucnu znovu. Pořád nevím, co je za člověka. Pořád cítím, že mi svými slovy ublížil. Připadám si, jako že mě shodil na zem, a odtamtud, zezdola, jsem viděla, kdo doopravdy je.
Je vůbec povolené nepřijmout upřímnou omluvu? To se mi ani nezdá spravedlivé, když jsem ho viděla, jak z toho byl smutný, a dal mi figurku, a koupil mi zmrzlinu. Takže jsem mu odpustila. A budu se snažit, co mi to půjde, abych to doopravdy pustila z hlavy a pokračovala s ním líp.
Jo, a taky jsme mluvili o jeho rodině. Jeho máma je z Lesotha (ať už je to cokoliv) a jeho táta jí nedovoluje, aby vídala svou rodinu, a jeho vždycky nutil číst knížky místo čehokoliv jiného. Tak, jak to říkal, to znělo, že doopravdy neměl dobré dětství. Ale má sestru a to já zase nemám. Hrozně moc bych chtěla nějakého sourozence, a on prostě jednoho má. Chci tím říct, ne že bych na něj nějak žárlila, jen prostě... To je jedno. Asi fakt není, co Maxwellovi závidět. Možná, že je někdy zlý právě proto, jak zoufalý vlastně je.
Navrhnul, že by si popovídal s Laurie o tom, jak to spolu teď máme, ale to jsem rovnou zamítla, tenhle nápad. Laurie mě předtím zradila kvůli němu. Nepotřebuju, aby předstírala, že mě má ráda, opět kvůli němu. Pokud se chce omluvit, bylo by to super, pokud nechce, fajn, ale nechci, aby se rozhodovala na základě toho, co dělá Maxwell, protože to je přesně podstata problému.
Nevím, co se pak stalo, jestli jí to přece jen řekl, ale v neděli jsem byla na cestě z domova na farmu a nějaká sova mi přinesla další dopis, a tenhle byl od Laurie. Byl mnohem míň od srdce; naopak, měla jsem z něj až takový formální pocit. Nejsem si jistá, jak bych se ohledně toho měla cítit. A na konci dopisu byla taky kresba. Nebyla ale ani z jednoho procenta tak hezká jako ta od Maxwella. On do toho vložil svou snahu a čas, a musela jsem se usmát, když jsem to viděla, i když jsem na něj byla tolik naštvaná. Ale to od Laurie... Já nevím. Možná, že od ní automaticky očekávám urážku, protože když jsme si měnily pokoje, tak už to tak jednou udělala - přišla, že se jde omluvit, ale pak byla hnusná.
Na ten dopis jsem neodpověděla. Jela jsem domů, ale myslím si, že dneska jí odepíšu. Tie mi radila, abych se s ní sešla, protože jinak nezjistím, co plánuje a tak, a myslím si, že má pravdu. Horší to beztak být nemůže. Držím palce sama sobě...
