Každý rok poté, co skončí svátky, začne tohle divné bezčasí. Jediná věc, kterou obvykle chci v téhle době dělat, je ležet v posteli, číst knížky, které jsem dostala k Vánocům, a pít horké kakao. V Bradavicích je to všechno jinak. I v téhle době je tu hodně co dělat, a navíc je tu na rozdíl od Colchesteru kopa sněhu!
I tak se někdy vyplížím z pokoje s knížkou, proklouznu na jedno ze svých tajných míst (nebudu sem psát, kde jsou, protože nechci riskovat, že Laurie nebo Abby tenhle deník najdou, nedopatřením si to přečtou a pak mě tam budou hledat a trvat na tom, že musím jít psát eseje nebo dělat cokoliv jinýho, co zrovna nechci) a tam si být prostě sama v klidu. Takhle přesně jsem například strávila celý tento víkend a včerejšek.
Ale teď k tomu, co bylo před víkendem. Šly jsme například s Laurie bruslit. U ledu jsme potkaly Auroru, Mirai, Nathana s Yvi a možná ještě někoho, koho si nepamatuju. Byla to zábava. Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli Laurie vůbec umí bruslit, protože po prvním kolečku si kecla na zadek a zmateně koukala kolem. Potom se do toho ale dost dostala a myslím si, že jí to šlo dokonce líp než mně, protože tak různě blbla, zatímco já jsem naprosto spokojená jen s bezpečným ježděním dokolečka.
V poslední době taky trávíme hodně času tréninkem kouzel. Některá z nich jsou totiž opravdu těžká a zdá se, že se je budeme učit zatraceně dlouho. Během jednoho z tréninků mi Ryan sebral hůlku, jako že prý "testoval" můj štít! Bylo to zrovna poprvé, co se mi vůbec podařilo ho vykouzlit, takže jsem i tak byla celkem spokojená. Od něj to bylo naopak docela neslušné, a i poté, co mi sebral tu hůlku, čas od času náhodně zakřičel "Štít! Braň se!" a asi předpokládal, že budu trénovat kouzla tak, jak on si přeje. To mě naštvalo, tak jsem mu řekla, že ne, a on přestal. To je pro něj velký pokrok, protože ještě na začátku školního roku neměl ponětí, co slovo "přestaň" znamená. Jednou třeba dosáhne úroveň běžného dvanáctiletého děcka (tak ve třiceti, předpokládám).
Poslední lednová věc, co se stala (v pořadí, ale rozhodně ne v důležitosti), bylo to otužování. Nevím, koho taková blbost napadla, ale v pátek se konala hromadná otužovací akce v jezírku za skleníky. Laurie mi řekla, že tam bude profesůrek, takže jsem musela jít! Bylo to divný. Otužovala se ta mladá paní, jak řídila 1. září loďky, profesorka Lowe, ještě nějaká další profesorka, profesor Taylor a Laurie. Nikdo jiný. Žádní studenti. Jenom jsem se dívala, protože zaprvé mi byla zima i v mém kabátu, a zadruhé bych se fakt styděla, kdyby se na mě někdo koukal, jak jsem jenom v plavkách a snažím se vlastním tělem prorazit led.
Každopádně, bylo fakt, fakt divný vidět všechny ty profesory polonahý. Nemyslim si, že bych chtěla někdy ještě něco takovýho vidět. Musím ale připustit, že profesůrek byl opravdu statečný, protože do té ledové vody skočil jako první a vydržel v ní, podle mě, nejdéle ze všech! Samozřejmě, že nejstatečnější byla Laurie, protože tam byla zdaleka nejmladší a navíc byla fakt blízko Zachovi, aniž by z toho nějak vyšilovala. To já vyšilovala i potom, co jsem byla ve stanu s příliš mnoha dospěláky. Byla jsem z toho hrozně nervózní! A co hůř, bylo to navíc jenom den potom, co jsem utekla z profesůrkovy hodiny, protože se mi zvedl kufr z leštidla na košťata. Musí si o mě myslet, že jsem hrozně divná! Něco mi tam řekl, v tom stanu, a já ze sebe nebyla schopná ani vypravit kloudnou větu. Achhjo, jsem tak pitomá!
Žádné překvapení, že po tomhle nervovém vypětí jsem byla mnohem horší než Laurie v ničení sněhuláků sněhovými koulemi! Totálně to muselo bejt kvůli Zachovi Taylorovi, protože jak by jinak možné, že by v nějaké činnosti tak blízké sportu byla Laurie lepší než já? To mi prostě nepřipadá dost dobře možný.
Mám pocit, že Laurie se právě probouzí, takže budu raději pokračovat později, aby nebyla zvědavá, co si to tu píšu... když eseje to očividně nejsou. Ahoooj!
