Zimní lenost

Každý rok poté, co skončí svátky, začne tohle divné bezčasí. Jediná věc, kterou obvykle chci v téhle době dělat, je ležet v posteli, číst knížky, které jsem dostala k Vánocům, a pít horké kakao. V Bradavicích je to všechno jinak. I v téhle době je tu hodně co dělat, a navíc je tu na rozdíl od Colchesteru kopa sněhu!

I tak se někdy vyplížím z pokoje s knížkou, proklouznu na jedno ze svých tajných míst (nebudu sem psát, kde jsou, protože nechci riskovat, že Laurie nebo Abby tenhle deník najdou, nedopatřením si to přečtou a pak mě tam budou hledat a trvat na tom, že musím jít psát eseje nebo dělat cokoliv jinýho, co zrovna nechci) a tam si být prostě sama v klidu. Takhle přesně jsem například strávila celý tento víkend a včerejšek.

Ale teď k tomu, co bylo před víkendem. Šly jsme například s Laurie bruslit. U ledu jsme potkaly Auroru, Mirai, Nathana s Yvi a možná ještě někoho, koho si nepamatuju. Byla to zábava. Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli Laurie vůbec umí bruslit, protože po prvním kolečku si kecla na zadek a zmateně koukala kolem. Potom se do toho ale dost dostala a myslím si, že jí to šlo dokonce líp než mně, protože tak různě blbla, zatímco já jsem naprosto spokojená jen s bezpečným ježděním dokolečka.

V poslední době taky trávíme hodně času tréninkem kouzel. Některá z nich jsou totiž opravdu těžká a zdá se, že se je budeme učit zatraceně dlouho. Během jednoho z tréninků mi Ryan sebral hůlku, jako že prý "testoval" můj štít! Bylo to zrovna poprvé, co se mi vůbec podařilo ho vykouzlit, takže jsem i tak byla celkem spokojená. Od něj to bylo naopak docela neslušné, a i poté, co mi sebral tu hůlku, čas od času náhodně zakřičel "Štít! Braň se!" a asi předpokládal, že budu trénovat kouzla tak, jak on si přeje. To mě naštvalo, tak jsem mu řekla, že ne, a on přestal. To je pro něj velký pokrok, protože ještě na začátku školního roku neměl ponětí, co slovo "přestaň" znamená. Jednou třeba dosáhne úroveň běžného dvanáctiletého děcka (tak ve třiceti, předpokládám).

Poslední lednová věc, co se stala (v pořadí, ale rozhodně ne v důležitosti), bylo to otužování. Nevím, koho taková blbost napadla, ale v pátek se konala hromadná otužovací akce v jezírku za skleníky. Laurie mi řekla, že tam bude profesůrek, takže jsem musela jít! Bylo to divný. Otužovala se ta mladá paní, jak řídila 1. září loďky, profesorka Lowe, ještě nějaká další profesorka, profesor Taylor a Laurie. Nikdo jiný. Žádní studenti. Jenom jsem se dívala, protože zaprvé mi byla zima i v mém kabátu, a zadruhé bych se fakt styděla, kdyby se na mě někdo koukal, jak jsem jenom v plavkách a snažím se vlastním tělem prorazit led.

Každopádně, bylo fakt, fakt divný vidět všechny ty profesory polonahý. Nemyslim si, že bych chtěla někdy ještě něco takovýho vidět. Musím ale připustit, že profesůrek byl opravdu statečný, protože do té ledové vody skočil jako první a vydržel v ní, podle mě, nejdéle ze všech! Samozřejmě, že nejstatečnější byla Laurie, protože tam byla zdaleka nejmladší a navíc byla fakt blízko Zachovi, aniž by z toho nějak vyšilovala. To já vyšilovala i potom, co jsem byla ve stanu s příliš mnoha dospěláky. Byla jsem z toho hrozně nervózní! A co hůř, bylo to navíc jenom den potom, co jsem utekla z profesůrkovy hodiny, protože se mi zvedl kufr z leštidla na košťata. Musí si o mě myslet, že jsem hrozně divná! Něco mi tam řekl, v tom stanu, a já ze sebe nebyla schopná ani vypravit kloudnou větu. Achhjo, jsem tak pitomá!

Žádné překvapení, že po tomhle nervovém vypětí jsem byla mnohem horší než Laurie v ničení sněhuláků sněhovými koulemi! Totálně to muselo bejt kvůli Zachovi Taylorovi, protože jak by jinak možné, že by v nějaké činnosti tak blízké sportu byla Laurie lepší než já? To mi prostě nepřipadá dost dobře možný.

Mám pocit, že Laurie se právě probouzí, takže budu raději pokračovat později, aby nebyla zvědavá, co si to tu píšu... když eseje to očividně nejsou. Ahoooj!

Vánoce v kruhu nejbližších

Wow, už je to fakt dlouho od doby, kdy jsem tenhle deníček otevřela naposled. Bylo to minulý rok! No dobře, já vim, já vim, to byl fakt špatnej vtip. Ale i tak, je to více než šest týdnů, co jsem si naposledy zapisovala. Je to hlavně proto, že jsem si zřejmě při famfrpálovém tréninku uhnala nějaké nachlazení, a tak jsem předvánoční čas proležela v posteli. Nejen, že jsem kvůli tomu prošvihla nějaké hodiny, ale navíc jsem ani nemohla jít na další trénink, co byl v úterý před Vánoci. Hrozně mě to mrzelo! Sněžilo, venku muselo být krásně, se Zachem Taylorem a vůbec... a samozřejmě, létání, to létání je na tom tréninku to nejdůležitější. No nevadí, budu prostě doufat, že další trénink bude brzo.

Začalo mi být dost dobře na opuštění postele těsně před Vánoci, respektive na Štědrý den, což je zároveň den, kdy se odjíždí z Bradavic domů. Hodně jsem se domů těšila. Abby jela domů taky, zato Laurie zůstala v Bradavicích, protože její rodiče jsou pracovně v New Yorku. Bylo mi jí hrozně líto. Musí být fakt těžké trávit Vánoce, čas, který by měl každý věnovat své rodině, tak daleko od rodičů. Nedovedu si představit, že bych zůstala ve škole, i když se mi tam jinak moc líbí.

Na Štědrý den ráno jsme se s Laurie vypravily péct nějaké vánoční cukroví, ale buďme k sobě upřímní, fakt jsme to obě zpackaly. Potichu jsem se vytratila ve chvíli, když jsem zjistila, že Laurie už tam taky není (myslela jsem si, že zvolila stejnou taktiku, ale později se ukázalo, že se jí udělalo blbě). Já čas využila k nákupu vánočních dárků, jenže jsem chudá jak kostelní myš a nezbyly mi peníze na hodinky pro Abby, které jí chybí a jejichž nákup jsem plánovala už od října. Dala jsem jí tak jen něco drobného a budu jí to muset vynahradit na narozeniny. Poznámka: musím zjistit, kdy má Abby narozeniny!

Do Colchesteru jsme jely s Abby společně vlakem a byla to moc fajn cesta. Cpaly jsme se Bertíkovými fazolkami, hodně jsme se nasmály a snažily jsme se při tom moc nepřitáhnout pozornost mudlů. Naštěstí jsme měly kupé jen pro sebe.

Máma a táta byli hrozně rádi, že mě vidí, a já taky. Nejdřív jsme šli na dlouhou procházku a pak si vychutnali skvělou slavnostní večeři, kterou spolu připravili. Zpívali jsme koledy a hodně si povídali o všem, co se událo. Měli jsme v rozhovoru věru co dohánět! Byl to krásný večer a šli jsme spát až po půlnoci, jako nějací dospěláci, mezi něž úplně patřím. Ale i tak jsem se nemohla dočkat rána!

Pod stromkem jsem měla krásné dárky od celé rodiny. Rozbalila jsem si dárek od Abby, Laurie a Nathana. Nathan mi poslal skvělé cukroví, Laurie krásnou havraspárskou šálu a od Abby jsem dostala skvělý batůžek s maguárem, který ji musel stát celý poklad! Abby má asi o hodně víc peněz než já, a o to víc mě mrzí, že mi už nezbyly galeony na ty hodinky. Rodiče mi dali nějaké oblečení a boty, co jsem chtěla, abych netahala pořád jen školní uniformu. Městští prarodiče mi sehnali moc pěkné modré šaty na léto: jednoduché, s mašlí, tak akorát dlouhé. Venkovští babi s dědou mě podarovali krásnými stříbrnými hodinkami s andílkem pod ciferníkem. Je rozkošný, i když vím, že mi beztak dali právě takové proto, že by byli rádi, abych věřila v Boha. A nakonec jsem dostala svůj vlastní výtisk Malých žen, od milé sestřenky Ashley! Konečně si je můžu přečíst celé. Už teď vím, že je budu číst nejmíň pětkrát!

Vánoční svátky se dál nesly v duchu návštěv celé rodiny. Bylo to celé hezké, ze všech nejraději jsem zase po strašlivě dlouhé době viděla Ashley, zajímalo jí všechno o Bradavicích! Moji rodiče se taky během svátků potkali se svými kamarády ze studií, a tak jsem se potkala s Abby i s její malou sestřičkou Megan. Abby si celou dobu furt jen na Megan stěžovala, a ona je přitom tak roztomilá! Abigail si vůbec neuvědomuje, co v ní má. Když jsem vyrůstala, neměla jsem nikoho ve svém věku na různé skopičiny, a už vůbec ne někoho, kdo by mě zbožňoval tolik, jako Megan zbožňuje svou starší sestru.Dala bych cokoliv za to mít nějakého sourozence.Vůbec by mi nevadilo, že by za mnou všude chodil, a naopak, hrozně ráda bych mu ukázala celý svět, tak jak by to velká sestra měla dělat!

No nevadí. Dneska jsem se vrátila do Bradavic. V Děravém Kotli jsem potkala Kate s nějakým starším zrzkem, ale neměla jsem dost času vykoukat, co mezi nimi je, protože se rychle blížil čas odletu přenášedla. To byla mimochodem fakt OTŘESNÁ situace, protože ministerský úředník říkal, že se máme chytit přenášedla, až řekne "tři", ale pak počítal od tří do jedné a mě to hrozně zmátlo a nevěděla jsem, kdy se chytit, až jsem se chytla blbě a zůstala tam stát úplně sama, jen s tím zrzavým týpkem za zády, říkajícím, že je to v pohodě, že se pro mě vrátí. Měl pravdu, pán z ministerstva se vrátil, přenesl mě znovu a už jsem byla před bradavickou branou, vyklepaná z toho trapasu a se sněhem za límcem kabátu po dobře mířené ráně od sněhuláka.

V Bradavicích na mě čekaly drby od Laurie a další krásné dárky od Yvi a Aurory. Super byl i havraspárský dárek. Ale nejlepší překvapení? Profesůrek, Zach, mi dal taky dárek! Takový super kulich! No dobře, poslal to asi všem lidem ve famfrpálovém týmu, ale pořád, on je nejsladší! Laurie mi řekla, že taky vede divadelní klub. Nemyslím si, že budu schopná se do něj kvůli němu přihlásit, protože jsem na to moc stydlivá, ale Laurie slíbila, že se optá, jestli bych tam mohla hrát třeba strom nebo něco nenápadného, a prostě ta jen být a vídat ho trochu častěji. Tím by se z Bradavic stalo ještě o trošku lepší místo!

Pozdě v noci, vlastně před chvilkou, jsem zaplatila Abby pár perníčků za to, že mi pomohla s úklidem, ten brajgl už přestával být zvladatelný. Odvedla fakt dobrou práci, všecko mi zorganizovala. Bylo by hezký, kdybych ten pořádek udržela aspoň třeba týden...

Famfrpál a Halloween

Čas plyne a s sebou odnáší moje první měsíce v Bradavicích. Jestli se mi stýská po domově? Občas, trochu, možná. Jak se dny zkracují a venku se ochlazuje, často vzpomínám na svůj útulný pokojíček, který mám sama pro sebe, na hořící krb v obýváku, na dlouhé hodiny strávené čtením dívčích románů zachumlaná v teplých peřinách; myslím taky na mámu, jak přichází domů a nese s sebou tašku plnou nových knih, kterých se mohu dotýkat, prohlížet si je a listovat jimi; a samozřejmě taky na tátu, jehož neuvěřitelné příhody z nemocnice mi tolik schází.

Na druhou stranu, jsou věci, které jsem doma dělat nesměla. Jednou z nich je létání. Moji rodiče mě nikdy nenechali létat na koštěti! Možná je to tím, že ani jeden z nich není zrovna dobrý letec, a tak se báli, že by mě nechytili, kdybych padala střemhlav k zemi. Ale teď, teď jsem studentka Bradavic a můžu létat, jak se mi zlíbí.

Létání nás učí takový sladký mladý profesor. Studoval na Colchesteru, stejně jako moji rodiče, ale fakt DOUFÁM, že je mnohem mladší než oni, a tak se ze studií neznají. Můj první let v životě byl každopádně díky němu mnohem příjemnější: v tom hnusném podzimním počasí byl na famfrpálovém hřišti jediná věc, která zářila jak sluníčko. Každopádně i přes zimu a vlezlé mrholení m i koště skočilo do ruky, hned jak jsem řekla hop. Říká se, že člověk nemá říkat hop, dokud nepřeskočil: s létáním se to má ale jinak, a já už když řekla svoje první hop, věděla jsem, že to bude SKVĚLÝ. A taky bylo. Chvilku jsem se sice trošku bála, ale brzo jsem zjistila, jak se ten smeták ovládá, a jen mě mrzelo, že jsem se nemohla nechat unášet větrem na koštěti dál a dál o chvilku déle.

To samé odpoledne jsem vyrazila s Laurie na nábor do famfrpálového týmu, ale ona nakonec zůstala jen postávat na tribuně! Na jednu stranu to bylo hezký, že tam byla mě podpořit, na druhou stranu jsem byla celkem smutná z toho, že nechtěla jít do týmu se mnou.

Během náboru mi to docela šlo, myslím. Dokonce i profesor Taylor to říkal! Byla jsem tak šťastná, že jsem se do týmu dostala, že mi dokonce ani nevadil Ryan, kterej je snad všude, i tam byl. Večer jsme spolu trochu vtipkovali, ale Laurie se to nelíbilo. Vypadá to, že ho fakt nesnáší! Věci, co říkal, mě vůbec neurážely, měla jsem dobrou náladu, ale ona se mě přesto stále snažila mě bránit.

Jo, taky byl Halloween, i když se mi ten den nějak nechtělo slavit. Každopádně výzdoba hradu byla skvělá! Většinu dne jsme strávily s Abby a Laurie běháním sem a tam a hledáním karet. Tu poslední jsme sice našly až po taneční zábavě, ale stálo to za to - jako odměnu jsme dostaly pěknou čajovou sadu a tunu čokolády. Mňam! I když jsem nebyla úplně v oslavovací náladě, nakonec jsem si i ten večer celkem užila; nikdo mě nedonutil tancovat a já se mohla bavit pohledem na ducha patnáctileté dívky z Mrzimoru, jak balí Nathana a přesvědčuje ho, aby umřel před dokončením školy, aby spolu mohli prožít (říká se tohle slovo u duchů??) jakousi posmrtnou romanci.

Včera jsme měli další famfrpálový trénink, a Abby se na něm dostala do týmu! Je fajn, že jsme tam spolu aspoň my dvě, když Laurie se rozhodla, že nechce svůj volný čas trávit s roztomilým profesorem Taylorem. Zatímco Abigail procházela náborem, my ostatní jsme běhali kolečka kolem hřiště a pak si házeli camrálem. Jenže jsem zaváhala a neměla jsem nikoho do dvojice, a tak jsem si musela házet s profesorem! Sice mi to šlo celkem v pohodě, ale pořád mi přišlo celkem trapný muset si házet s ním místo s některým ze spolužáků. Na druhou stranu to bylo aspoň snadné. Vianna v jednu chvíli knokautovala Isaaca jednou ze svých "přihrávek" (některé její rány byly spíš, jako kdyby hrála vybíjenou, nebo prostě... vrhala míčem po někom, koho fakt nesnáší?), takže jsem byla ve dvojici s ní, a to byla teda větší výzva! Někdy jsem měla fakt trable s vychytáním její přihrávky a jednou nebo dvakrát se mi to dokonce vůbec nepovedlo.

Nakonec to bylo fajn, jen jsem byla trochu rozmrzelá z toho, že jsme nelétali na košťatech. Profesor Taylor měl ale jistě nějaký dobrý důvod, proč nás nepustil do vzduchu. Jo, a na cestě zpátky na kolej jsme potkali Mirai, to malé děvčátko s kupou zvířat, jak sedí na střeše. Bylo to děsivé, a když ji zavolali, ať jde dolů, bryskně a bez zaváhání sešplhala dolů po břečťanu jako veverka: je neuvěřitelně hbitá a šílená zároveň. Ella z toho pohledu omdlela, a Taylor ji pak nesl na ošetřovnu. Je hrozně hodný!

Stalo se ještě něco? Asi nic zásadního. Jo, vlastně jo: profesorka Leadenrose se omluvila za zákaz soutěže o body. To od ní bylo hezký. Měla bych brzo začít psát svoje eseje!