Čas plyne a s sebou odnáší moje první měsíce v Bradavicích. Jestli se mi stýská po domově? Občas, trochu, možná. Jak se dny zkracují a venku se ochlazuje, často vzpomínám na svůj útulný pokojíček, který mám sama pro sebe, na hořící krb v obýváku, na dlouhé hodiny strávené čtením dívčích románů zachumlaná v teplých peřinách; myslím taky na mámu, jak přichází domů a nese s sebou tašku plnou nových knih, kterých se mohu dotýkat, prohlížet si je a listovat jimi; a samozřejmě taky na tátu, jehož neuvěřitelné příhody z nemocnice mi tolik schází.
Na druhou stranu, jsou věci, které jsem doma dělat nesměla. Jednou z nich je létání. Moji rodiče mě nikdy nenechali létat na koštěti! Možná je to tím, že ani jeden z nich není zrovna dobrý letec, a tak se báli, že by mě nechytili, kdybych padala střemhlav k zemi. Ale teď, teď jsem studentka Bradavic a můžu létat, jak se mi zlíbí.
Létání nás učí takový sladký mladý profesor. Studoval na Colchesteru, stejně jako moji rodiče, ale fakt DOUFÁM, že je mnohem mladší než oni, a tak se ze studií neznají. Můj první let v životě byl každopádně díky němu mnohem příjemnější: v tom hnusném podzimním počasí byl na famfrpálovém hřišti jediná věc, která zářila jak sluníčko. Každopádně i přes zimu a vlezlé mrholení m i koště skočilo do ruky, hned jak jsem řekla hop. Říká se, že člověk nemá říkat hop, dokud nepřeskočil: s létáním se to má ale jinak, a já už když řekla svoje první hop, věděla jsem, že to bude SKVĚLÝ. A taky bylo. Chvilku jsem se sice trošku bála, ale brzo jsem zjistila, jak se ten smeták ovládá, a jen mě mrzelo, že jsem se nemohla nechat unášet větrem na koštěti dál a dál o chvilku déle.
To samé odpoledne jsem vyrazila s Laurie na nábor do famfrpálového týmu, ale ona nakonec zůstala jen postávat na tribuně! Na jednu stranu to bylo hezký, že tam byla mě podpořit, na druhou stranu jsem byla celkem smutná z toho, že nechtěla jít do týmu se mnou.
Během náboru mi to docela šlo, myslím. Dokonce i profesor Taylor to říkal! Byla jsem tak šťastná, že jsem se do týmu dostala, že mi dokonce ani nevadil Ryan, kterej je snad všude, i tam byl. Večer jsme spolu trochu vtipkovali, ale Laurie se to nelíbilo. Vypadá to, že ho fakt nesnáší! Věci, co říkal, mě vůbec neurážely, měla jsem dobrou náladu, ale ona se mě přesto stále snažila mě bránit.
Jo, taky byl Halloween, i když se mi ten den nějak nechtělo slavit. Každopádně výzdoba hradu byla skvělá! Většinu dne jsme strávily s Abby a Laurie běháním sem a tam a hledáním karet. Tu poslední jsme sice našly až po taneční zábavě, ale stálo to za to - jako odměnu jsme dostaly pěknou čajovou sadu a tunu čokolády. Mňam! I když jsem nebyla úplně v oslavovací náladě, nakonec jsem si i ten večer celkem užila; nikdo mě nedonutil tancovat a já se mohla bavit pohledem na ducha patnáctileté dívky z Mrzimoru, jak balí Nathana a přesvědčuje ho, aby umřel před dokončením školy, aby spolu mohli prožít (říká se tohle slovo u duchů??) jakousi posmrtnou romanci.
Včera jsme měli další famfrpálový trénink, a Abby se na něm dostala do týmu! Je fajn, že jsme tam spolu aspoň my dvě, když Laurie se rozhodla, že nechce svůj volný čas trávit s roztomilým profesorem Taylorem. Zatímco Abigail procházela náborem, my ostatní jsme běhali kolečka kolem hřiště a pak si házeli camrálem. Jenže jsem zaváhala a neměla jsem nikoho do dvojice, a tak jsem si musela házet s profesorem! Sice mi to šlo celkem v pohodě, ale pořád mi přišlo celkem trapný muset si házet s ním místo s některým ze spolužáků. Na druhou stranu to bylo aspoň snadné. Vianna v jednu chvíli knokautovala Isaaca jednou ze svých "přihrávek" (některé její rány byly spíš, jako kdyby hrála vybíjenou, nebo prostě... vrhala míčem po někom, koho fakt nesnáší?), takže jsem byla ve dvojici s ní, a to byla teda větší výzva! Někdy jsem měla fakt trable s vychytáním její přihrávky a jednou nebo dvakrát se mi to dokonce vůbec nepovedlo.
Nakonec to bylo fajn, jen jsem byla trochu rozmrzelá z toho, že jsme nelétali na košťatech. Profesor Taylor měl ale jistě nějaký dobrý důvod, proč nás nepustil do vzduchu. Jo, a na cestě zpátky na kolej jsme potkali Mirai, to malé děvčátko s kupou zvířat, jak sedí na střeše. Bylo to děsivé, a když ji zavolali, ať jde dolů, bryskně a bez zaváhání sešplhala dolů po břečťanu jako veverka: je neuvěřitelně hbitá a šílená zároveň. Ella z toho pohledu omdlela, a Taylor ji pak nesl na ošetřovnu. Je hrozně hodný!
Stalo se ještě něco? Asi nic zásadního. Jo, vlastně jo: profesorka Leadenrose se omluvila za zákaz soutěže o body. To od ní bylo hezký. Měla bych brzo začít psát svoje eseje!
