Emocionální horská dráha!

Jak se toho může stát tolik během pouhého jednoho dne? Byla jsem smutná, rozrušená, šťastná a rozesmátá, rozpačitá a nejistá... a to všechno jen včera.

Ráno jsem se vzbudila, snědla malý kousek dortu a trénovala kouzla, protože existovala malá šance, že bychom dělali na OPČM souboje. Pak se Laurie vrátila ze snídaně a povídali jsme se o tom, jak mi profesůrek strašně roztomile ohodnotil esej (napsal do toho hodnocení DVA smajlíky!), a taky o všech těch starých surových hrách, které se dřív hrály na košťatech. Přidala se k nám Aurora a já Laurie říkala, že nechápu, proč by si středověcí lidé přidávali další příležitost ke smrti, když tou dobou půlka dětí umřela dřív, než jim bylo třeba pět. Neznám přesná čísla, trošku jsem možná přeháněla, ale Laurie se to očividně nějak dotklo. Asi nevěděla, že se takové věci děly? Je to divné, myslela jsem si, že taky hodně čte, takže by to měla vědět. Tak například v Malých ženách Beth taky umřela, a přitom je docela mladá... (mimochodem, když jsem se o víkendu dočetla k téhle pasáži, bulela jsem jak želva a nemohla jsem přestat).

No dobře, tak Laurie udělala trošku hérečku, to je u ní normální, ale pak přišla Kate a já se jí zeptala, kolik dětí podle ní umíralo ve středověku (protože je o tolik starší a chytřejší než my). Ale místo toho, aby nějak rozumně odpověděla, tak začala okamžitě brečet a běžela do pokoje. Vůbec jsem tomu nerozuměla! No, ukázalo se, že její malý bráška před pár lety zmizel a dodnes ho nenašli; a Kate nemá tušení, co se s ním stalo.

Jak jsem něco takového mohla vědět? Copak nemůžu říct nic, aniž bych riskovala, že tím vytáhnu na světlo něco, co je pro někoho jiného bolestné? Připadala jsem si OTŘESNĚ. Byla to ta nejnepříjemnější situace, co se mi kdy stala. Rozbrečela jsem naši prefektku! Samozřejmě jsem se omluvila, ale i tak jsem si připadala fakt hrozně, navíc pak přišel Lys a celé to bylo nepopsatelně trapné. A co bylo ještě horší? Odpadla nám hodina dějin, takže jsem se odtamtud nemohla vypařit; musela jsem tam prostě zůstat a připadalo mi to jako VĚČNOST.

Hodina OPČM byla nudná. Vlastně jsme celou dobu jen opakovali věci z minulé hodiny. Profesorka LaMalet ale slíbila, že bychom brzy měli dělat ty souboje. Jo, taky jsem před hodinou potkala holku jménem Tierney, je z Mrzimoru. Vypadá fajn, i když je asi hodně tichá.

Po hodině jsem se s Laurie vypravila do Zachova kabinetu, protože jsme se ho chtěly zeptat, jestli bych mohla hrát nějakou miniroli, třeba strom, na divadle. Byl na nás HROZNĚ milý, ochotný a vstřícný, seděly jsme tam na jeho gaučíku a povídaly si s ním a dokonce mi řekl, že bych mohla dělat třeba kulisářku nebo mít prostě nějakou roli v zákulisí. To je dokonalý, protože tím pádem bych s profesůrkem mohla trávit hodně času, aniž bych přitom musela zaplatit cenu ztrapnění se před celou školou. Jo, a poznámka: Má fakt rád muzikály! Je na nic, že já žádné neznám. Musím si o nich něco přečíst, abych před ním nevypadala jako nějaká nevzdělaná nekulturní bačkora.

Byla jsem z té konzultace dost nadšená, a fakt se mi nechtělo z jeho kabinetu odcházet. Ale už bylo načase, a navíc Laurie stejně měla nějaký nemístný poznámky, takže jsem byla trošku nervózní, že mě nějak ztrapní. Když jsme odcházely, poděkovala jsem profesoru Taylorovi za jeho milé hodnocení eseje, a on mi na oplátku daroval ten nejkrásnější úsměv. Je to super, jen se trochu bojím, že si jednou všimne, jak zblázněná do něj jsem!

Večer byl klidný a fajnový. Seděli jsme s Barrym a trochu si povídali, než přišel Stuart a později se přidaly i Laurie s Kate. Kate hraje NÁDHERNĚ na kytaru! Poslouchali jsme tam všichni společně, jak hraje, zatímco já udržovala oheň v krbu. Byl to dosud jeden z nejkrásnějších večerů v Bradavicích. Po chvilce povídání všichni odešli a zůstali jsme jen já a Barry; četli jsme si každý svou knihu, až dokud nebylo opravdu pozdě po půlnoci a on nedočetl svou knížku o kotlících. Chviličku jsme si povídali, a pak se znovu přidala Kate, se kterou jsme si povídali o škole. Barry mi vypracoval numerologickou analýzu a říkal nějaké moc hezké věci o mém charakteru. Samozřejmě jsem mu řekla, že je to blbost, protože si nepřipadám, že bych odpovídala těm hezkým větičkám z jeho učebnice. Ale i tak to bylo celkem pěkný. Možná, že čísla tvrdí, že ze mnou jednou vyroste lepší člověk?

Pak už šel Barry spát a já s Kate krátce mluvila o dřívějšku. Říkala, že si myslí, že taky reagovala trošku přehnaně, a že to teda nebyla docela moje chyba. To mě trošku uklidnilo. Vypadalo to, že na mě opravdu není naštvaná, a dokonce mě objala. Kate je skutečně náš kolejní anděl.