Už jsem z dětských let, kdy jsem byla natěšená na každý další den, skoro zapomněla, jak vypadá úsvit. Šťastné byly ty roky, kdy jsem se s ním setkávala skoro jen tehdy, když se večery změnily v rána pod mlhou dobré společnosti, hloupých her a někdy i laciného alkoholu.
Skoro každý druhý den jsem v těchto měsících vstávala před rozedněním a s úsvitem kráčela přes ztichlý, pobořený Littleport za Joshuou, psycholékouzelníkem, který přerušil svou praxi, aby mohl naplno pomáhat Odboji. Skoro každý druhý den mu pomáhám pomáhat lidem, z nichž většina prožívá nejhorší dny svého života.
Rána v londýnském domě jsou hodně osamělá. Před domem neproudí lidé do práce. Všude je úplně ohlušující ticho. Z vedlejší ložnice by se mělo ozývat oddychování nejlepší kamarádky, ale nikdy nezazní. Míchám si čaj s mlékem a ta lžička, jak cinká o stěny porcelánového šálku, to jsem já, jak volám: je tu někdo? Slyší mě někdo? Je tu kdokoliv, s kým si můžu popovídat o všech těch strašidlech, která jsou pod postelí, ve všech věcech, za branami Littleportu i hradu, ale hlavně za každou jednou myšlenkou, za každým jedním šuplíčkem v mém podvědomí?
Ale nikdo neodpovídá. Lžička cinká a jakmile se zastaví, nezní prostorem vůbec nic.
A nakonec zmizel i čaj, mléko, lžička, šálek i já z londýnského domu. Nic tam není. Nic, co by se dalo najít.
---
Všechno jde do kytek.
Littleport se těsně ubránil náporu bílých přízraků lačnící po krvi a já jsem napevno zakotvila v hnědé uniformě s kuklou. Většina z našich se z toho dostala, některé životy ale vyhasly. Jedni rodiče zřejmě ukončili život své jediné dcery. Julie. Všimli si toho, než se paprsek jejich kouzla dotkl její vyděšené tváře? Než ji poslali do dlouhých bolestivých problouzněných dnů, kterým chyběl šťastný konec?
Často sedávám u postele profesůrka na bradavické ošetřovně a povídám mu o tom, co se děje. Moje pubertální zabouchnutí je dávno pryč, stoupla ale úcta. Schytal kouzlo za Rivera. Nevím, jestli na sebe byli v Odboji nějak napojení, nebo jestli by to udělal pro každého ze svých studentů. Když na něj hledím, vidím, že už to není žádný mladík, že už je to zkušený čaroděj. Především ale vidím hrdinu. Teď už jsme si skoro jistí, že ho zachráníme. Jak ale jeho mozek zvládne tak dlouhé kóma? Bude jako dřív? Těžko říct.
Hrad je ve válce. Odbojová skupina včetně Raven vysvobodila rádio Fénix, které bylo mnoho měsíců uvězněno kdesi pod hradem. Teď jsou na ošetřovně a nikde se o tom nesmí mluvit. Bylo to pro ně hodně nebezpečné a vrátili se úplně vyčerpaní. Raven si s námi se Stuem pak povídala a jen stěží zakrývala, že má celou dobu na krajíčku. Jak to, že za nás tuhle válku bojují patnáctileté děti? Raven je moc malá na to, aby rozuměla tomu, že by se měla dmout pýchou, když se vracela na ošetřovnu s pěti redaktory v závěsu. Dopadalo na ni všechno to, co si myslela, že měla udělat lépe. Její hlava se vracela k jednotlivým situacím a ruminovala nad tím, jak by je řešil někdo lepší než ona. Chuděra Raven. Rozumím jí víc, než si ona asi myslí. Život je hrozně těžkej, když je ti patnáct.
Asi i nebezpečné slídění profesorky Welsh kolem odbojářských aktivit přispělo k tomu, že ji z hradu vedení vypakovalo. Hned druhý den ráno jsem z hradeb neklidně sledovala tucet regimentských mužů a žen, jak si prohlížejí naši vstupní bránu. Manžel madam Hitori Thruffle, profesor (asi? Nevím vlastně, jestli učí) Thruffle by se snad měl postarat o to, aby se na nás nedostali.
Všichni jsou hrozně stateční. Zdráhám se nazývat ostatní profesory a personál svými kolegy. V mých očích jsou všichni ti, kteří seděli kolem stolu na té odbojové poradě na začátku roku a pak na té po odchodu Welsh, naprostá zjevení. Pouštějí se do rizik, ze kterých mně se klepou kolena. Sama jsem v tom hlouběji po uši, než bych kdy čekala, že se dostanu. Je to souhra okolností. Potřebovala jsem něco dělat po tom únosu. Musela jsem nějak naložit s tím pocitem bezmoci. A pak už nebyla cesta zpátky. Jsem odbojářka semletá mezi ozubenými koly současného dění. Nejsem statečná, mimořádně schopná ani výrazně protisystémová. Prostě to tak vyšlo.
Ne jako River, Raven, Max, Mirai, Mary, Alice a všichni ti ostatní, kteří jsou členy Odboje proto, že jsou si jistí, že je to správné, uvědomovali si, co je to za riziko, a rozhodli se, že ho musí nést, protože jsou to lidé, kteří vnímají za důležité bojovat za lepší svět. Mám dojem, jako by jediný důvod, proč jsem schopná to dělat, byl, že nejsem schopná si plně uvědomit a zhmotnit, že kdyby mě chytli s odbojovou uniformou v krosně, tak můj život, jak ho znám, skončil. Kdykoliv mi to v hlavě občas secvakne, brzy hledám písmeno D v úložišti lektvarů na ošetřovně a napájím se uklidňujícím dryákem.
Nemá mě kdo navigovat, nemá mě kdo chytit, nemá mě kdo vytáhnout, když se moje hlava začne motat do pavučiny paniky a beznaděje. Nemá mě kdo ujistit, že věci, co dělám, jsou správné. Nemá mě kdo chytit za rukáv, než se odeberu udělat věci, které nejsou správné. Nemá mi kdo říct: „Neblbni. Vždyť ho miluješ. Nadechni se, vydechni, zacvič si, zatanči si, přestaň řešit blbosti a normálně s ním mluv.“
Tohle všechno bych ti, milá Abby, chtěla napsat, když kroužím brkem nad dopisem, který ti možná dají a možná nedají tvoji věznitelé. Ale vím, že nemůžu. Vím, že musím psát o tom, jestli se vysemenily hortenzie, jak se mají naši společní kamarádi, kam bych ráda zajela na dovolenou a jaké cukroví budu péct na Vánoce. Nesnáším z duše každé slovo, které napíšu do toho dopisu, který ti nakonec odešlu. Každá věta je mi odporná a hýčkám si drobné zrnko naděje, že to z toho poznáš. Že budeš vědět, že realita je jiná. Že budeš chápat, že život bez tebe je v podstatě úplně na prd.
---
Večer den po Halloweenu. První den prokletého listopadu. Všichni jsme se připravovali na to, že brány školy hodně brzo zatuhnou v zavřené poloze. Ostatně jestli je nějaká jedna věc, která se Welsh nedá upřít, tak je to precizně jasné vyjadřování. Řekla, že Bradavice jdou do války, a ani Orwell na to neměla jinou odpověď, než že to odkývala. Jenže když má člověk rozjeté traumatizované vojáky v Littleportu a ošetřovnu v Bradavicích a do toho mu z toho všeho začíná šplouchat na maják, není úplně lehké se s takhle zavřenými branami smířit.
Ráno jsem vyrazila do Littleportu. Pan Rakii – tedy Joshua, jak trval na tom, abych ho oslovovala, a od té doby jsem samé „zdravíčko“, „jak se vede?“ a odkašlávání, abych se vyhnula tomu ho oslovovat jakkoliv – a já jsme naplánovali, jak to bude dál, když teď nebude Littleport slabých 10 minut od dveří mého kabinetu v Bradavicích. Nákupy, pacienti, kartotéka, doušek klidu na srovnání se, rozdělení knih, troška supervize. Než jsem se nadála, bylo asi devět hodin večer a já přicházela pozdě na kolaudačku Viann a Laurie, jejichž nový dům stojí hned vedle toho mého s Abby.
Moc ráda jsem viděla Jaye. Ani nevím, jestli jsme s Jayem nějací kamarádi. Pořád jsme se na škole spíš tak potkávali, chodili na stejné večírky, znali stejné lidi. Jeden na jednoho jsem s ním mluvila snad dvakrát. Ale když jsem na něj zase po takové době narazila na dalším takovém večírku, měla jsem dojem, jako že je svět v pořádku. Když je Jay poblíž, je všechno při starém. Tak, jak má být.
Stejný pocit jsem měla ostatně i tehdy, když jsem po letech potkala Viannu. Hned, jak se to začalo s Regimentem otřásat, sebrala svoje mudlovské rodiče a přepluli z Albionu někam do bezpečí, kde s nimi nějakou dobu strávila. Když mi to vyprávěla, téměř jsem se zastyděla, že něco takového mi ani neproběhlo hlavou. Doufám, že všechny moje prarodiče chrání brože mých rodičů. Spoléhám se na to, zatímco své rodiče odsuzuju za prospěchářství. Spoléhám na jejich prospěchářství, protože sama nezmůžu nic jiného.
Důležité je, že Vianna je zpátky a že jsem seděla u ní na zahradě a popíjela víno, do kterého Laurie s trochou štěstí nenaplivala. Téma se hodně brzy stočilo k dění v Bradavicích. K tomu, jak mě z halloweenské hry vytrhl řev profesorky Welsh z Velké síně, kam jsme naklusali společně s profesorem Harringtonem, který jí okamžitě zpražil a přivolal všechen personál. Povídala jsem o tom mocném momentu, kdy ji profesor Thruffle odváděl ze síně a hrad si zase vydobyl svou samostatnost, aniž bychom zatím věděli, za jakou cenu.
Toho večera North neměla brož. Strašně by mě zajímalo, co se v té holce děje. Vím, že minulý rok měla zdravotně komplikovaný, a o její stabilitě nemám iluze. Bylo by snadné ji teď šmahem nazvat převlékačkou kabátů, která v momentě, kdy Regiment ztratil moc nad Bradavicemi, zahodila svou víru do kanálu. Ale myslím, že je tam něco hlubšího. Myslím, že to děvče hrozně trpí, a její pohled do budoucnosti musí být ještě černější než ten náš, protože pokud dobro zvítězí, ona se bude muset zpovídat z toho, proč nosila bílou uniformu.
Píšu do tohohle deníku už dobré dvě hodiny a pořád kroužím kolem toho hlavního jako kolem horké kaše.
---
Kolaudačka byla dobrá, ale relativně brzy skončila. Možná současná atmosféra velkým oslavám nenahrává, ale s vědomím, že je to možná poslední večer, který úplně svobodně trávím mimo hrad, než se všechno změní, jsem si přála trochu odfouknout. Ani jsem netušila, co všechno se změní.
Afterpárty s Maxem a Stuem byla jako záblesk starých časů. Povídali jsme si o Raven, která mi noc předtím na odbojovou poradu poslala lístek, že si dala svou první pusu. Vzpomínali jsme na ty doby, kdy jsme my sami byli plní takových zážitků, pili jsme pivo (nemám ráda pivo, ale co na tom záleží?), smáli se a bylo mi dobře. Jako by byl všechen ten tlak aspoň na dvě hodiny pryč. Jako bych byla zase nohama na zemi. Jako kdyby mě Abby postrčila k tanci a já tančila a nakonec zjistila, že si to užívám.
Potom Max odešel. Vyžádal si, aby šel Stu s ním ke krbu ho vyprovodit. Chápu, že oni dva jsou nejlepší kamarádi, ale ta absence pořádného a osobního sbohem před bůhvíjak dlouhým odloučením mě trošku zamrzela. Pověděli jsme si dobrou noc a nechala jsem je, aby sami odešli do obýváku ke krbu.
Když se Stu vrátil, už neměl dobrou náladu. Dobrý večer skončil a začalo peklo. Ptal se, jak se cítím, jak se cítím ohledně něj, jak se věci mají. Otázky jsem se snažila odrážet nonšalantně. S každým dalším opakováním ale frustrace narůstala.
Copak Stu nechápe, že já nemůžu mluvit o tom, jak se cítím, pokud mám zítra odjet do Bradavic, tam být bez všech lidí, se kterými to můžu sdílet, a bez šance pomoct Abby, absolvovat obří štreky do Littleportu, tam mluvit s lidmi, kteří přišli o všechno, o tom, že nevědí, jak dál, zvládat ošetřovnu a ještě se chystat na případný útok Regimentu? Cožpak nechápe, že když začnu přemýšlet o tom, jak se cítím, tak mi dojde, že ne, nevím, jak se srovnat s tím, že Julie umřela, že nemám ponětí, co dělám, a že se bojím, že Abby je mrtvá? Cožpak ho nenapadlo, že když mi tohle všechno dojde, tak spadnu z toho lana, na kterém balancuju, a propadnu se někam, odkud neznám cestu?
Stu tam stál a tvářil se, jako že jediné, co teď chce v životě řešit, je náš vztah. A já tam stála a nechápala, proč, když mě údajně tak miluje, dál tlačí a tlačí a nevnímá, jaký obranný val si kolem sebe stavím s každou další jeho otázkou. Jak může nevidět, jak moc je mi špatně? Jak může být tak zabedněný?
Jsi celá šťastná a veselá, dokud nejsme v místnosti jen my dva.
Jsem ti přítěží, že už mě ani nechytáš za ruku?
Proč na mě tak střílíš všechny ty věci, když ještě před chvílí jsi byla tak hrozně v pohodě?
Stála jsem tam a snažila jsem se říct něco, co by dávalo hlavu a patu. Snažila jsem se shrnout, proč je to teď celé na nic, v několika krátkých větách. Nešlo mi to. Nebyla jsem připravená. Jak mohl být Stu najednou tak sebestředný? Jak si mohl myslet, že je to celé o něm? Jak může vůbec vyslovit ten požadavek, abych věnovala víc svojí energie jemu, když ví, co je teď za dobu? Když ví, že tahám jazyk na vestě; když ví, že jsem byla za madam Hitori domluvit se o tom, že teď musím koukat tunelem před sebe a nic neřešit, a že až to nebudu dávat, tak se složím, a zkusím se složit co nejvíc spořádaně?
Jak po mně může chtít něco takového? Jak si na mně může nárokovat, abych to všechno nejen zvládala, ale ještě mu vyprávěla o svých pocitech? Kdy to mám vůbec dělat?
---
Zeptal se: Proč se mnou vůbec jsi?
---
Ticho.
Zamotala se mi hlava. Opřela jsem se o kuchyňskou linku a rozmrkávala tmu, která mi najednou zakalila vidění, a slzy, které se tlačily ven.
Došlo mi to. Došlo mi, jak to po mně může chtít. Protože v jeho světě je to normální.
Stuart Dappertop. Vždycky byl dokonalej. Skoro až příliš dokonalej na to, aby byl skutečnej. Všechno zvládá. Jasně, že ho to trápí – nebyl by dokonalej člověk, kdyby byl bez citů. Ale trápí ho to jen tak nějak… akorát. Smrt Julie. Pracovní zápřah. Schovávání odbojového života a předstírání, že je všechno v pořádku. Únos Abby.
V mém světě je to hodně; v mém světě je to víc, než by mohl kdokoliv unést. Ale v jeho světě je to jenom jeden špatný rok. V mém světě je to beznaděj a tma. V jeho je to výzva a příležitost si vzájemně pomoct.
Když vypálil tu otázku, proč s ním vůbec jsem, jako by mi to všechno došlo. Jako by se už nešlo déle vyhýbat skutečnosti. Stu se srazil s realitou: se skutečnou June. June, jak si ji představuje, by všechny ty věci zvládala tak jako on. Tak, jako „zvládá stejně“ lékouzelnictví (akorát že vůbec). June, jak si ji představuje, už ho asi nemiluje, když mu nepovídá o svých pocitech. Protože June, jak si ji představuje, dělá věci správně.
Přitom ta June, která existuje, prostě jenom už vůbec nemůže.
Prý ho nenechávám, aby pro mě byl vším.
Stu se málokdy mýlí. Asi má pravdu. Asi ho nenechávám. Asi nevím, jak se to všechno má dělat dobře. Stu vždycky věděl, jak věci dělat dobře. A pokud on tím, že já si na jeho kvality nemůžu sáhnout, ani když stojím na špičkách, trpí, neměl by se mnou být.
Když jsem mu to řekla, vypadal, jako bych mu potvrdila něco, co už dávno věděl.
June, kterou zná, by snesl modré z nebe.
Jenže on nezná June, která existuje. Hrozně ráda bych byla lepší June. Pro Stua, pro Abby, pro odboj, pro madam Hitori Thruffle, pro sebe. Ale honba za tím být lepší June bude na pořadu dne, až skončí válka. Nebo až skončí moje role v ní. A ta neskončí, dokud budu v Bradavicích.
Odešel. Chtěl jsem tu být pro tebe, ale ty mě nepotřebuješ. Proč říct taková slova a nevyslechnout si, co k nim má co říct druhá strana? Rozumím, že potřeboval odejít. Dal mi to pak ještě na lístečku jasně najevo. Ale proč ty schovky za to, že je to pro mě? Potřeboval být znovu dokonalý jako vždycky? Nemohl prostě připustit, že má svoje potřeby, a jednou z nich je holka, která se na něj usmívá, a já to teď nedovedu?
Potřebuju tě. Akorát o tom nemůžu mluvit, aniž bych se rozpadla.
Špitám mezi vzlyky do dávno prázdné chodby. Nikdo neodpovídá. Lžička necinká. Hodiny netikají. Láska není a smysl taky ne.
---
Celou dobu jsem bojovala o dvě věci: o své přátele a o Stua. Abby je pryč a Stu taky. Zbytek teď nebudu moct vídat. Když jsem se vzpamatovala z největšího šoku poté, co mi můj bývalý přítel oznámil, že je konec, přišlo ještě horší uvědomění: Co teď? Jaký to má teď smysl? Pro koho? Když vyhrajeme válku, k čemu to bude? A kdo vůbec jsem já?
Kdo jsem vůbec já? Jsem stín Stuových rozhodnutí. Stu měl nápad jít na ošetřovnu a já ho následovala. Stu si koupil dům v Littleportu a já u něj byla tak často, až jsem ho následovala i do Odboje. Bylo mi čtrnáct, když jsme se se Stuem dali dohromady. Za těch necelých sedm let jsem udělala jen asi dvě nebo tři věci, se kterými Stu nesouhlasil nebo je neschválil. Předem jsem s ním konzultovala snad úplně všechno.
Nepamatuju si, jaké je být June bez něj.
Je pravda, že jsem už měla obavy, že to jde celé do kopru, právě kvůli tomuhle všemu. Ostatně jsem o tom i trošku povídala Mary ten jeden večer, který jsme spolu trávily štěbetáním ve Stuově obýváku. Mary mým pochybám nevěřila. Řešila jsem s ní, jak naznačit Stuovi, aby ho nenapadlo následovat Tie a Leona a iniciovat zásnuby, do kterých jsem se rozhodně nehrnula. Právě proto, že jsem věděla, že Stuovi teď neříkám všechno a že bude potřeba na našem vztahu udělat nějaké opravy.
No, nebude to potřeba, holčičko.
Skoro bych se obávala toho, že Stu okamžitě najde útěchu v náručí Mary, ale ta je teď bláznivě zamilovaná do asi o dvacet let staršího profesora Harringtona. Navíc se ukázalo, že Stu k ní ani nebyl moc sdílný. Všechno jsem jí pověděla až já, když jsem se do Littleportu vydala převzít odbojové instrukce a odstranit ze Stuova domu stopy toho, že jsem tam kdy bývala.
Jsou tu ale jiní hladoví supi, kteří se kolem něj začnou okamžitě slétat. Přinejmenším Laurie předpokládám, že už si brousí zuby (psala jsem totiž dopis Vianně, která Laurie asi nejnovější novinky z bývalého Havraspáru sděluje). Tohle je její velké vítězství. Představa, jak si plánuje, jak ho konečně chňapne. Snad se to bude celé aspoň dít daleko ode mě.
Ten zlý večer prvního listopadu jsem napsala jen krátký vzkaz Maxovi. Odpověď přiletěla hned druhý den ráno. Jeho mikina, pohyblivý soška pejska a dlouhý dopis plný rad, jak zvládat další dny. A tak od té doby zvládám další dny. Jeden po druhém. Postupně lidem oznamuju, že už nejsme spolu. Všichni jsou překvapení, dokonce i madam Hitori Thruffle se tvářila, jako by ji to trošku vyvedlo z rovnováhy. Mirai říkala, že nám to slušelo (Mirai teď pracuje na ošetřovně, což je jedna z mála pozitivních věcí, co se v posledních týdnech staly). Nejhorší byla asi Raven. Nedala toho moc najevo, ale je mi jasné, že jsem před ní nikdy neměla upustit páru. Už tak toho má na talíři hodně, a náš vztah se Stuem byl důležitý nejen pro mě, ale i pro ni. Je to její vlastní ztráta. Zavalily mě pocity viny hned, jak jsem před ní ta slova vyslovila.
Jeden den po druhém. Celý listopad. Potkávat ho na chodbách a na ošetřovně a potřebovat jeho asistenci při cestě do Littleportu zabalit si své věci. Ani nedovedu říct, co se teď děje. Vím, že jsme všichni z bradavického personálu hledaní. Vím, že vždy, když musím do Littleportu, vydávám se na víc než hodinovou štreku skrz jeskyně. Vím, že život pokračuje, ale já jsem jako ve snách.
Bezčasí. Beze smyslu a bez cíle.
Abby, vrať se.