Časy se mění.
Jsem June a je mi 20 let. Naposledy jsem si psala do deníku před více než čtyřmi roky. To znamená, že v mém deníku se ani jednou nepíše o Littleportu, Regimentu, o tom, jak mě nevzali k Mungovi, protože jsem jim řekla, že moji rodiče jsou z mudlovských rodin a mám mudly ráda; a už vůbec nic o válce a o odboji.
O odboji.
Měla bych vůbec něco psát o odboji? Není to moc riskantní?
Asi je to v pořádku, když nechám deník tady v Littleportu. Na jediném místě v Británii, kde se odbojáři můžou procházet po ulici bez zastíráku. Mají takové slušivé uniformy a tváří se děsně vážně. Nevěří mi. Nejsem odbojářka. Kdybych se zachovala správně, už bych dávno aktivně usilovala o to, abych v tom byla s nimi. Věřím víc než čemu jinému, že to, co odboj dělá, je správné. Že Regiment vládne Británii nečestně, nesprávně a nelegitimně. Vím, že se kolem odboje motá řada lidí z Bradavic. Jména psát nechci, kdyby náhodou se tahle knížečka dostala do nesprávných rukou (tady už jde o životy, ne o cicmačky jako před lety), ale v zásadě to není nic překvapivého. Řekla bych do všech těch lidí tu samou reakci. Akorát, že možná bych čekala víc od sebe samotné.
Asi jsem po tátovi.
Tátovi rodiče jsou mudlové. Mámini rodiče jsou mudlové. Všichni moji příbuzní kromě mámy s tátou jsou mudlové. Zatím tedy nikdo z nich nemusel na výmaz paměti, ale je to spíš šťastná shoda okolností. A možná tomu dopomohlo i to, že táta teď všude, kudy chodí, nosí bílou brož. Vím dobře, že ani za mák nevěří tomu, že ministryně chtěla zrušit zákon o utajení, ani tomu, že babička Tamara s dědou Reggiem jsou hrozbou pro naši kouzelnickou společnost. Ale ta personalistka u Munga (která byla jako med, dokud jsem tam byla na stáži, a zmije se z ní stala, až když v novém společenském uspořádání ucítila příležitost k trošce moci) mu vysvětlila, o kolik líp se bude mít, a kolik mu toho projde, a jak to může být v budoucnu celé jeho rodině k dobru. Takže to podepsal.
Ani kdybych měla žebrat otrhaná v metru, tak bych nepodepsala Regimentu spolupráci. Ale jestli se mi chce za vznešené účely pokládat život? Tady jdou hrdinná slova stranou. Asi je ve mně málo odvážného Nebelvíru a charakterního Mrzimoru. Zatím všechno sleduju zpovzdálí. Jistě zvládnu udělat správnou věc, až přijde správný čas.
Ale zatím nejsem odbojářka, a tak když procházím zabarikádovaným Littleportem, kde si Stu koupil dům, tak se mi do zad zapichují nedůvěřivé pohledy. Rozumím jim a zkouším se jim omluvit očima, když je nestihnu včas sklopit k zemi.
---
Aspoň nejsem jako North. Moc ji neznám, vždycky na mě působila tak nějak nepřístupně, nikdy bych ji ale neodhadla na takovou prospěchářku. Minule jsem ji potkala v Děravém kotli, kam už vůbec nechodím, jak je to regimentí doupě. Seděla tam u baru v ministerské uniformě obklopená divnolidmi v bílém a vysvětlovala cosi takovému chlapci, možná prvákovi. Kolik jí je, sedmnáct? Škola stáže zrušila kvůli Regimentu, ale ona si tam stejně o prázdninách nacupitala. Připomněla se – aby nezapomněli, že je loajální.
Dřív nepůsobilo jako ostuda nosit ministerskou uniformu. Taky jsem ji jedno léto nosila, když jsem měla stáž na právním oddělení. Jenže můj tehdejší šéf teď visí na plakátech po celé kouzelnické části Británie jako hledaný zločinec. Jak by tam mohl kdokoliv čestný ještě pracovat? Ksakru, ministryně kouzel je na útěku před Regimentem. Pokud už ji nedostali. Hledaná osoba. Lidé ji zvolili ve volbách, ale teď se musí schovávat.
Vzpomínám si, jak jsme byli na Magosu, když vypukla válka. Tehdy měl R. už první kontakt s odbojem a pověděl o tom některým z nás snad ještě ten večer. Ale nejdřív jsme seděli kolem stolků v baru. North seděla s Avaline a snad ještě se Seanem. Brože k brožím. A my jsme seděli spolu, koukali jsme se navzájem, a sice jsme před Raven chtěli říkat uklidňující slova, ale všichni jsme se báli.
Přece i North se musela bát. A pak přišlo všechno ostatní. Vypálení kostela v Littleportu, seznamy hledaných odbojářů a bílé pláště na každém rohu. A přihrává jim mladičká North v usedlé ministerské uniformě, která něco vysvětluje malému klučíkovi. Bylo to asi poprvé po dlouhé době, co jsem ji viděla mluvit s někým bez brože.
Ona už se nebojí. Všichni ti lidé v bílých pláštích jsou přece na její straně. Ale já se z Děravého kotle po obědě s Abby přemisťuju se Stuem do Littleportu a bojím se jí stejně jako těch ostatních.
---
No a pak jsou věci, které jsou pořád stejné. V kruzích se vrací jako bumerang. Vždycky si v životě něco usmyslím. Naplánuju si něco, co by v teorii mělo skvěle fungovat. A pak narazím s plnými náruči nadšení do zdi, na které je napsáno velkým písmem June, jsi neschopná. Vlastně zatím všechno, co mi v životě nevychází nebo nevyšlo, je zaseklé na mně samotné. Na tom, že jsem líná, že se mi do něčeho nechce, že na něco zapomenu nebo – a to je vlastně hlavní kámen úrazu – na tom, že prostě dělám špatná rozhodnutí.
Nikdy jsem si neměla usmyslet, že se stanu lékouzelnicí. Nikdy jsem si neměla nechat stoupnout do hlavy ani to, že bych mohla být dobrou psycholékouzelnicí (ostatně bod zlomu, kdy jsem se rozhodla o to usilovat, byl, když mě na základě rozhovoru v Kotli posoudil Jay, který mě tou dobou vůbec neznal a já jsem ho brala přehnaně vážně, protože byl starší a vůbec jsem si ho vždycky vážila, aniž bych k tomu měla racionální důvod). Ale hlavně jsem si za tím neměla jít, když jsem zjistila, že v kouzelnickém světě cesta k léčení duše vede jen přes léčení těla. Já k tomu nemám žádné vlohy. Nezajímá mě, jak funguje lidské tělo nad to, co už jsem se sama v životě naučila. Nemám ráda, když vidím větší množství krve, a když koukám na zlomeniny, myslím, že i mému žaludku se zvedá žaludek.
Takže tohle všechno je pravda (i když na svou obhajobu musím zase říct, že i přesto přese všechno poctivě studuju – z knížek, zatímco od praxe se snažím držet co nejdál), a přitom už skoro dva roky pracuju jako lékouzelnická praktikantka na ošetřovně. V podstatě je to celé podvod. Nevím, jestli bych zvládla samostatně někomu pomoct. Stu ví, že mám strach, a tak mě k tomu nenutí. A vlastně mě tak moc nenutí ani tam chodit. Občas mi to začne nahodile vyčítat, ale většinu času mě prostě jen tiše kryje.
Před čtyřmi lety jsem si do tohohle deníku psala, že jsem Stuův stín, a teď to platí snad víc než kdy dřív. On je všechno, čím bych já měla být, akorát že na to prostě a jednoduše nejsem dost dobrá. Stu mi tisíckrát může říct, že jsem, ale on není v mé hlavě, když jí pulzuje vztek, že musím číst další knihu o anatomii a dávkování lektvarů. Nikdy nezažil, jaké to je, když by člověk chtěl, ale hlava se vzpouzí. A nemusí cítit tu divnou úzkost v břiše, když se ho někdo zeptá na otázku ohledně zdravotního stavu – protože on zná odpověď. Když bylo Stuovi tolik co mně, už byl samostatně fungující lékouzelník. To je drobnost, která mu uchází z hlavy, když mě přesvědčuje, že jsem stejně schopná jako on.
Ale když začne mít protivné poznámky o tom, že už zase nejsem na ošetřovně, tak místo toho, abych se k tomu postavila čelem, tak se ve mně aktivuje nějaký přehnaně sebevědomý, ublížený mód, ve kterém si rozhodně nechci od svého kluka nechat vysvětlovat, jak mám dělat svou práci. (I když ten kluk je můj šéf.) A tak se hádáme. Je pravda, že jsme se zatím vždy brzy usmířili, ale mám pocit takového trvalého ticha před bouří. Jsem zvyklá se Stuem o všem mluvit, ale tady mám pocit, že nemůžu, protože by nerozuměl.
---
Taky tam pořád visí ve vzduchu ta situace s bydlením. S Abby si pronajímáme malý byt v Londýně. U Stua v Littleportu jsem dost často a on vlastně trvá na tom, že pro něj to je, jako že tam bydlíme spolu. Ale já se k nějakému sestěhování moc nemám. Možná, že bych ve dvaceti už měla být dospělejší, ale ve světle toho všeho, o čem jsem už psala, i toho dalšího, o čem ne, nemám dojem, že by teď bylo dobře, kdybych se Stuem naplno bydlela. Ale takhle otevřeně mu to říct nechci, protože by to mohlo vyznít jako odmítnutí, a to je to poslední, co bych chtěla.
Teď se to trošku vyřeší přirozeně. Moji rodiče a Fosterovi nám dohromady přispějí na dům. 8000 galeonů, wow. Fakt hodně peněz. Koukaly jsme se v prospektech na nějaké domky v Hamptonu, kde teď prodávají první nemovitosti v nové kouzelnické čtvrti. Zajdeme se tam co nejdřív podívat i osobně a pak by to mohl být rychlý proces, asi podle ceny.
Bude to napůl moje a bude tedy přirozené, že tam budu bydlet. A zároveň to bude napůl Abby, a tak bude přirozené, že to není moje párové bydlení se Stuem. Alespoň prozatím. Alespoň dokud si nejsem jistá, že náš vztah přežije, když Stu uvidí, jaká jsem full-time.
Možná, že to stěhování je blýskání na lepší časy. Budu ještě tohle přes tohle jedno léto ignorovat, že krátce po něm bych měla začít řešit lékouzelnický kurz, protože v započatém omylu musím pokračovat až do vítězného konce. Budu ignorovat válku a budu ignorovat i odboj a budu ignorovat, že ten pitomec Holders, kterého vyhodili ze školy, se nosí po Kotli uniformě bílé jako lilie, tváří se namyšleně, a navíc má (když nosí tu uniformu) skutečně vliv na to, co bude se mnou, s mými rodiči, s mými mudlovskými prarodiči, se Stuem a se všemi mými kamarády.
Tohle všecko budu ignorovat a budu myslet jen na to, že je mi dvacet, zhubla jsem tři kila a se svou nejlepší kamarádkou se budu stěhovat do supr domu.