Only 20 minutes to sleep
But you dream of some epiphany
Slíbila jsem jim, že budu zpátky na značkách hned v osm ráno. Pohled na hodiny prozrazuje, že mi to dává ještě 4 hodiny a 27 minut času na spánek. Byla by to polovina toho, co běžně spím. Jenže ani tolik času mimo vědomí mi dnes moje mysl nedopřeje. Protože když zamhouřím oči, zalije mě pocit provinilosti, že jsem se prostě nenadopovala životabudičem nebo aspoň exasilem a nevydržela tam ještě o hodinu déle.
Není to přece tak, že by mě tam – a to tam označuje nemocniční stan v Littleportu, kam se celé odpoledne a večer postupně valí zranění odbojáři a Littleporťané – už nikdo nepotřeboval. Ale když šel spát Stu, šla jsem taky. Z vyčerpání, potřeby být chvilku někde v tichu, ze strachu, že mi ten druhý lékouzelník bude svěřovat úkoly, na které nestačím. Co teď, když nemůžu spát? Jeden meduňkový čaj a chvilka pro sebe, zatímco Stu doplňuje energii na další náročný den. Je ostatně jedno, jestli člověk spí strašně málo, nebo tragicky málo.
Kde začít? V srpnu to trochu vypadalo, že se věci dávají do pořádku. Vylezla jsem z brlohu a potkala se se spoustou lidí. Popila jsem s Mary, dala si zmrzlinu s Raven, s Tie jsme se šly projít a sdělila mi svou šťastnou novinu, že se budou s Leonem brát. Vyřídila jsem půjčku na krásný dům a s Abby jsme odevzdaly nájemní byt v Londýně. Dnes ráno jsme se stěhovaly. Natalie House nám připojila krb k letaxové síti. Kuchyni jsme zavalily nádobím a kopou jídla na kolaudační párty.
Abby velký kufr stojí uprostřed jejího pokoje a šatník je plný polovybalených kartonových krabic.
Abby není doma, aby ten kufr vybalila.
Nikdo neví, kde je Abby, ani kdy bude doma.
---
Just one single glimpse of relief
To make some sense of what you've seen
Chystaly jsme se s Abby na otvíračku Dixon & Langston. Holky si otevřely svůj růžový rajón hned vedle apatyky na Příčné ulici. Netroufám si odhadovat, kolik v tom musí být peněz, zaplatit nájem, sebe, látky a ještě ty dvě holčiny, které jim dělaly obsluhu. Laurie i Corn vypadaly skvěle a profesionálně. Jako by se hodně posunuly a jako by byly opravdu rády, že jsme se tam všichni sešli podpořit je v takovém velkém životním kroku.
Z našeho domu jsme na tuhle akci vyrazily i s Barrym, kterého jsem zpozorovala z balkonu a pak zjistila, že je náš soused, což mi přišlo fakt skvělý a zábavný, a hlavně nesmírně praktický pro Abby. Popisuju to, jako by se to stalo před několika lety, a přitom to bylo dnes v poledne. Měla jsem pocit, že je to největší věc toho dne.
Popíjeli jsme nealko drink a jedli muffiny s Barrym, Maxem a Stuem, když k pultu přišla North ve své uniformě a začala holky grilovat na tom, jestli je to oblečení, které ve svém butiku prodávají, dost kouzelnické. Když se k nám vrátila Abby z rozhovoru s Mirai, řekla jsem jí to, a ona se hned chopila iniciativy. Říkala něco o tom, že mají povolení z ministerstva a tak. Nevím, jak to dopadlo, byl tam mumraj a stála jsem opodál. Později jsme ale seděli všichni na gaučích v rohu obchodu, North si povídala se Stuem o mudlovských knížkách a všechno se zdálo v pohodě. V jednu chvíli k nám přišel týpek v regimentské uniformě a ptal se Abby, jestli ji náhodou nezná z recepce realitky. Chovala se slušně. Nebyla na něj nepříjemná a rozdávala úsměvy na všechny strany.
To jsem ji viděla naposledy.
---
And some things you just can't speak about
Nechci teď rozebírat, proč jsem vzala Maxe prohlédnout si náš nový dům dřív než někoho jiného. Teda hlavně Stua. Stu byl zapředený v několika konverzacích zároveň a možná jsem předpokládala, že bude chtít mluvit s Laurie soukromě, až bude po mumraji, i o tom jejím výslechu na ministerstvu, ze kterého měla hrozný strach. A Max projevil zájem. Když obchod zavíral, rovnou jsme se zdejchli. Chtěla jsem mu ukázat domeček dřív, než přijdou Abby s Barrym, se kterým on má furt takový napjatý vztah, pokud jsem sledovala dobře.
Nemohlo to trvat déle než 20 minut. Maxovi jsem ukázala celý domek a zrovna jsme začínali o něčem mluvit na balkóně, o něčem asi úplně nedůležitém, co se mi z hlavy ztratilo jako pára nad hrncem, jakmile jsem rozrolovala roličku, kterou přinesla Stuova sova.
Ten lísteček nedával žádný smysl, protože žádná "ta děcka" v našem životě nefigurují, ale informaci předal efektivně. Opravdu moc potřebuju tvoji pomoc. Stuův rukopis, Stuova sova, ale na konci jméno, které není Stuovo. Neviděla jsem ho ale poprvé. Už dřív jsem se z obálek dovtípila, že tohle je jméno, které Stu používá s ostatními, když je potřeba, aby nikdo ze vzkazů nedohledal, kdo komu psal. Stu si dal záležet, abych měla možnost tohle si přečíst mezi řádky z informací, které mi povídal.
A nemohla jsem Maxovi nic říct. Já nejsem ani odbojářka. Nemůžu jít a pouštět si pusu na špacír. Max Regiment asi nesnáší, ale rozhodnutí, zda se něco dozví, není na mně. Naštěstí pochopil, že je to něco vážného, a klidil se pryč. Těch několik minut, než jsem se z postávání na balkóně s dávným přítelem dostala do pekla, kterým byl Littleport, si nepamatuju. Nevím, jak se Max dostal z domu pryč, jak jsem se z fancy šatů převlékla do prvních šortek, ve kterých se dá běhat, ani jestli jsem se přemístila z ložnice nebo z chodby.
---
Something med school did not cover
Someone's daughter, someone's mother
První byl ten zápach. Štiplavý dým a vzduch těžký prachem ze sutin. Druhé byly hůlky dvou odbojářů namířené na mě hned, jak jsem otevřela oči po přemístění do klasického sklepa. Nevím, kteří to byli, protože tentokrát měli masky pořádně nasazené a utěsněné. Hned za nimi ale doběhl Stu v odbojářském hábitu a táhl mě za sebou. Na první pohled nebylo na ulicích Littleportu mezi sklepem a Stuovým domem nic zvláštního. Až když jsem se vzhlédla, abych zjistila, odkud vychází ten čmoud ve vzduchu, tak jsem si uvědomila, že vlastně odevšad. Tak půlka střech je poničených. Občas i silnice, zídky nebo zahrady.
Asi nedovedu popsat, co následovalo, ani co předcházelo. Že Littleport není bezpečná bašta pro odbojáře navždy, to se asi dalo čekat. Zatímco jsme si povídali se starými známými na otvíračce módního obchodu a tiše se podivovali, co dělá Mary na plakátě hledaných osob, ona odrážela společně s dalšími útok Regimentu na vesnici. Bílopláštníci narušili tu blikající ochranu, probořili zeď a zasypali vesnici údery ze vzduchu. Lidé, kteří zrovna prožili něco strašného a vyprávějí to, mohou přehánět, ale nevím, jestli přeháněli, zrovna když popisovali, jak nejdřív přišlo zastínění slunce a potom zjistili, že ten stín vrhají lidé v uniformách Regimentu na košťatech.
Nemám čas přemýšlet nad tím, co se tam přesně stalo a proč. Vím jen, že Littleport zatím nedobyli, a že od chvíle, kdy nás se Stuem zavolali, tak jsem neviděla jiné regimentské než ty dvě mladé holky a jednoho chlápka, kterým se snažíme zachránit život. Ale taky vím to, že v ulici, která spojuje stan s dírou ve zdi, je asi 30 lidí v odbojářských uniformách, a všichni mají vytasené hůlky a v očích strach.
A ve stanu spousta příběhů. Jako první samozřejmě Mary, kterou zavalily během bojů sutiny a pak čekala, jestli ji někdo dodělá, nebo jí pomůže. Odbojář, jehož mudlovská manželka a nevímkolik dětí jsou v pořádku jen proto, že se nezalekl přesily a vyvázl ze souboje sice vítězně, ale s obří řeznou ránou na břiše. Žena ve středním věku, která blouzní po lektvaru proti bolesti a pořád se ptá po nedospělém synovi, který je prý taky v odboji, ale celý den ho nikdo neviděl. Děvče mladší než já, které se postavilo svým rodičům – nejdřív v názorech a nakonec i v boji. Včera tam prý byli oba. Nevím, jestli ji zachráníme. Schytala to nějakou černou magií a antibol nezabírá. Nikdy jsem neviděla nikoho umřít. Doufám, že pokud to bude muset přijít, tak u toho nebudu.
Zrovna jsem zastavovala krvácení, když přilétla sova s růžovoučkou obálkou.
---
With you, I serve
With you, I fall down
Vrátila jsem se do obchodu pod zastírákem. Jak nejrychleji to šlo. Byl tam Izzy, Corn a Barry. Barry byl celý potlučený a polonahý. Isaac tvrdil, že mu nic vážného není, a nevím, kde jsem k němu vzala takovou důvěru, ale asi jsem neměla kapacitu na to Barryho kompletně vyšetřovat, a on se tvářil, že ví přesně, co říká.
Jestli jsem to dobře pochopila, tak přišli nějací lidé v uniformě Regimentu, když šli s Abby na procházku po Příčné, Barryho omráčili a když se probral, Abby už nikde nebyla. Příčnou prošli. Abby není nikde. Nevím, proč si Barry myslel, že já a Stu budeme vědět, co dělat. Myslela jsem na tu holku, které nezabíral antibol, a snažila jsem se mít nějakou vidinu, jestli je na tom Abby líp nebo hůř než ona. Bylo to tak bizarní. Myslela jsem, že se Abby drží od problémů stranou. Co když přišli na Stua a je to nějaký vydírací krok? Nebo je Abby v odboji a jen mi to neřekla? Ostatně já jí taky neřekla nic o tom, že v Littleportu je den co den naštosovaná stovka odbojářů i s rodinami.
Měla jsem asi pět minut na to, abych těm třem řekla něco, co dává smysl. Taky jsem musela vysvětlit, proč mám krev na rukou a proč nemám čas s nimi sedět a dát prioritu tomu, že přepadli mého nejlepšího kamaráda a mou nejlepší kamarádku asi unesli.
Izzymu a Corn jsme poděkovali a nechali je hlídat obchod, na který si nemůžou dovolit upozornit Regiment. S Barrym jsme se přemístili do svých domů. U nás doma naštěstí nikdo nebyl. Bojím se, aby to ještě nepřišlo. Aby bylo v mém novém domě, kde jsem dnes měla trávit první noc, bezpečno. Barry byl vyjukaný, ale neměla jsem mu jak pomoct. Neměla jsem, jak ho vzít do Littleportu, a jaký by asi mělo smysl hlásit na ministerstvo něco, co udělal Regiment? Zůstal u sebe doma. Musíme na něj se Stuem dohlédnout. Jakmile na to bude chvilka.
Slíbila jsem, že se všem ozvu, a asi bych to měla udělat teď. Ale copak mám nějaké zprávy, které jim předat? Nějaké dobré zprávy? Nenapadá mě nic, čím bych to mohla zlepšit.
Zkusím napsat Abby... a pak půjdu spát.
4 AM, the second day.