Čtu si svoje deníkové zápisy z minulého roku. Snažím se z nich vyčíst, jak se rodí láska. Jak se to prostě stane? Co za zvláštní souhru okolností to musí zadrnkat na dva lidi, kteří spolu tráví čas? Jak jsme se z největších nepřátel stali s Maxem kamarádi, jak se pak stalo, že mi šeptal kouzlem do ucha, že mi to sluší, a proč jsme si dali vlastně nakonec první pusu?
Čtu si svoje deníkové zápisy z minulého roku a snažím se přijít na to, jestli se to děje znovu. Snažím se najít jakékoliv vodítko, které by mi pomohlo pochopit, co se děje právě teď.
Věděla jsem, že být skoro dospělá, obzvlášť v tak mladém věku, je náročné. A asi v tom docela selhávám. Hrozně moc už chci být skutečně dospělá, ale přitom jsem neobstála v první a jediné pořádné zkoušce, kterou mi život nadělil, a totiž: KDYŽ S NĚKÝM CHODÍŠ, NELÍBEJ JINÉ KLUKY.
Nedovedu si to vysvětlit. V jednu chvíli jsem seděla v tréninkové části věže a snažila se krotit své naštvání na Viannu, kterou Nathan pozval na čaj, a ona nevěděla, jestli to je rande, ale rozhodovala se, jestli tam půjde, i když hrozilo, že to rande je; a v druhé chvíli zrazuju Maxe, Viannu, všechny svoje ideály i vlastní charakter.
Do celé té zamotané situace jsme se dostali vlastně jednoduše – všichni hráli svou roli v divadýlku na téma „kolem Stua a Vianny chodíme všichni po špičkách, a oni navzájem kolem sebe nechodí raději vůbec“; jenže Cornelia není zrovna dobrá v hraní divadýlek, a tak prostě jednoho večera nakráčela doprostřed spolky a oznámila Vianně, že si myslí, že by na to rande měla jít. Přede mnou. Před Stuem. Toho večera mě Stu protáhl k nim do pokoje, pili jsme i s Maxem šumivku a společně se pohoršovali.
Vlastně ne, možná to začalo už o pár nocí dřív, ten večer chvilku po rozchodu. Stu se necítil dobře, a tak jsem mu nabídla, že mu uvařím ten čaj z ošetřovny. Pak jsem si dala taky, pohostili jsme i Maxe, a pak jsem se probudila až ráno, opřená o Maxe, se Stuem opřeným o mě. V tu chvíli jsem se zajímala jen o to, aby na to nepřišla Vianna, protože by udělala scénu, ale možná jsem nad tím měla přemýšlet trochu z jiného úhlu.
Nebo za tu divnou blízkost mohla už ta Ella? Jak si rozbila hlavu uprostřed společenské místnosti, a já tam jen stála jako opařená, sledujíc Stua, jak hbitě kmitá při první pomoci, a pak si od něj nechala vykládat krásné lži, že to je jen o cviku, a že to někde v sobě určitě taky někde mám? Vlastně jsem se mu od toho večera obdivovala víc než dřív.
Asi to bylo prostě všechno dohromady, co způsobilo, že se to ve středu všechno rozsypalo. Chtěla jsem se Stua zeptat, jak šel rozhovor s Viannou po úterním odhalení plánu na rande. Stáli jsme ve studovně, povídali jsme si o tom, jak složité to je, a Stu lamentoval, jak neupřímně se k němu Vianna teď chová. Bylo mi ho líto. Objala jsem ho, podíval se mi do očí a bylo to jiné, než bylo těch tisíc objetí předtím. Nevím, jestli to tak měl i on, nechci si nic nalhávat, ale rozhodně se mi v hlavě rozblikala červená kontrolka, že tohle nejde, že tohle je asi tak ta nejstupidnější věc, která mi může vůbec prolétnout hlavou, a že mám okamžitě odejít do spolky. Tak se stalo.
Jenže večer nám zase všem Viann lhala, aby nás dostala pryč od krbu a mohla nerušeně vyjít za „kamarádkou“, a asi toho bylo už moc. Snažila jsem se jen být Stuovi oporou, a když Laurie konečně vypadla, navrhla jsem, že bychom se mohli jít projít. Bylo toho na něj fakt hodně, snad poprvé nedokázal všechen ten maglajz, který se kolem něj děl, obrátit v něco pozitivního, a potřeboval si vyčistit hlavu. Navrhovala jsem udělat si piknik v té tajné chodbě, co jsme našli loni s Maxem, ale Stu rozhodl, že by šel raději na čerstvý vzduch.
Mluvili jsme o tom, proč ho to s tou Viannou vlastně tak štve. Ptala jsem se ho, jestli ji pořád miluje. Byl to hrozně divný rozhovor, a úplně jsem nerozuměla věcem, co mi říká. Snažila jsem se! Fakt hodně. Asi až moc, protože pak se ke mně najednou sklonil a dal mi pusu. Pak ode mě odskočil. Zatvářil se zděšeně a začal se omlouvat. Ještě pořád jsem to mohla zachránit. Ještě pořád to mohla být jeho chyba, když byl opilý žalem z rozchodu a rychlého nahrazení. Ještě pořád jsem s tím nemusela mít nic společného, a být holka, kterou políbil kluk, aniž ona by to chtěla…
A pak už jsem to nemohla zachránit, pak už to nebyla jeho chyba, pak už jsem nebyla jen holka, co je v tom nevinně. Propadám se do země hanbou, když na to vzpomínám, ale vím docela přesně, že jsem zavrtěla hlavou, když se omlouval, a že jsem se vrátila do jeho, dávno už ne jen přátelského, objetí. Udělala jsem ze sebe spolupachatelku zrady.
Nejhorší na tom není, že se to stalo; že jsme si dali uprostřed noci, oba celí přecitlivělí kvůli Vianně, pusu. Nejhorší na tom je, že to bylo hezký. Když člověk podvádí, měl by se při tom cítit provinile, špatně a měl by hned cítit, že se to nemá. Jenže ten nepopsatelně sžírající pocit přišel až potom, co jsem se od Stua vzdálila aspoň na dvacet centimetrů. Až v momentě, když se mi točila hlava, že jsem měla pocit, že sebou na místě švihnu, a malátně chvátala k nejbližší židli, jsem naprosto v jasných barvách viděla, že jsem zkazila pro těch pár desítek sekund zvláštně dobrého pocitu úplně všechno.
Řekla jsem mu, že ale miluju Maxe, a on odvětil, že mu to neřekne. Když to píšu, mám na něj vztek, protože přece musí vědět, že to není tak jednoduché. Jak se mám teď Maxovi dívat do očí? Jak mám dávat Maxovi pusu, aniž bych na sobě dala cokoliv znát, a přitom když zavřu oči, tak mi jeho obličej splývá se Stuovým? Kdo mohl za to, že se to stalo? Mohl za to on? Svedl mě?
Není fér to na něj házet. Mohla jsem mu třeba dát facku, to umím dobře. Mohla jsem se prostě jen poté, co to udělal poprvé, otočit a odejít. Kdybychom odešli hned, aspoň bychom po cestě zpět nepotkali Viannu s její „kamarádkou“ v podobě Jaye z Nebelvíru.
Myslela jsem na to celou noc potom, co se tenhle hrozný omyl stal. Myslela jsem na to i celý následující den. Nešla jsem ani na hodiny, protože jsem se bála, že to na mně bude nějak vidět. Cítím se, jako bych měla cejch na čele. Je to pořád se mnou. Když jdu na oběd, otáčím se po hloučcích spolužáků, které ani neznám, a v hlavě slyším, jak si šeptají: to je ona! To je ta holka, co chodila s nejhezčím klukem školy, ale pak ho podvedla s jeho nejlepším kamarádem, který se zrovna rozešel s jednou z jejích nejlepších kamarádek! Hanba.
Nejhorší na tom je, jak to člověk nemůže nikomu říct. Kdo by se dál bavil s takovou holkou? Už nikdy nikdo. Musela jsem to říct Stuovi. Musela jsem něco udělat. Snažím se chytit alespoň malý ždibíček kontroly nad něčím, co už se mi dávno vymklo z rukou. Řekla jsem mu, že bychom se teď neměli vídat, a že bychom spolu už vůbec neměli být sami. Řekla jsem mu, že na to myslím, a že na něj myslím, a možná, možná že jsem malinko doufala, že mi řekne, že to má stejně, že to mám říct Maxovi a pak se děj vůle boží. Ale on nic takového neřekl. Svěsil hlavu, řekl, že si něco zapomněl na ošetřovně, a odešel. Už se to nikdy znovu nestane. Pro něj to nic neznamenalo. Jen mi dal pusu, protože jsem byla poblíž. Jenže já to mám pořád v hlavě.
Abby jsem to všechno řekla (protože té říkám skoro vždycky skoro všechno, a ani to neberu jako vyzrazování tajemství, protože ona mlčí jako hrob), a ona zkoušela zjistit, jak to Stu má, ale není to úplně jasné. Líbí se mu nějak víc lidí, možná i já, ale nechce, abych se rozcházela, a navíc úplně neví a je čerstvě po rozchodu a tak.
Jenže i kdyby mě měl fakt hodně rád, což z ničeho nevyplývá, tak to mi nepomůže. Vždyť já mám ráda Maxe. Ještě do středy mi s ním bylo dobře. Teď kolem něj jen tancuju a bojím se, že se prokecnu, nebo že na to přijde, že mi to vyčte z pohledu nebo z postoje nebo mu to řekne Stu. A navíc to není jen moje tajemství, protože Stu je Maxův nejlepší kamarád, a navíc se bojím, co by Max Stuovi udělal, když vím, jakou mají historii, kdyby se to dozvěděl.
Na světě fakt není horší pocit. Kdybych to mohla vzít zpátky, neváhala bych ani vteřinu. Nejsem dobrý lhář. Abby mě zkoušela nabriefovat, jak se to správně dělá, a já se budu snažit držet se jejích rad, ale copak to můžu Stuovi slíbit? Vůbec nechci chodit mezi lidi, vyhýbám se všem, a každým dnem je to jen horší a horší.
Potřebuju se přiznat, ale nemůžu to udělat. Nesu další tajemství, o které jsem se neprosila, ale za které si můžu sama. Jak jsem měla vědět, že tyhle věci jdou tak rychle? S Maxem jsme dva nebo tři měsíce trávili všechen čas spolu, než jsme si dali poprvé pusu. Cítila jsem, že se něco děje, ale nemyslela jsem si, že by mohlo něčemu uškodit, když se Stuem budu ještě pár hezkých chvil. Nečekala jsem, že to půjde tak daleko. Myslela jsem si, že jsme jenom speciální kamarádi. Nemyslela jsem si, že se něco takového může stát, když mám ráda Maxe.
Třeba to teď kulminuje, ale brzy na to pozapomenu, a bude najednou docela snadné držet to hrozné tajemství o tom, jak špatný člověk jsem, v sobě. Třeba to odejde samo. Ale já tomu sama nevěřím. Nejde to. Musím to Maxovi říct. Musím se dovolit Stua, a pak se musím přiznat. Nebo ne? Já nevím. V každé vteřině s Maxem i se Stuem na to myslím. Pořád to chci říct. Nakonec to řeknu, chtíc nebo nechtíc. A lepší je mít to pod kontrolou.
Dobře. Je rozhodnuto. Hned zítra…
