Sama (se) sebou

V posledních měsících mám možná až moc času, a přitom hodně málo chuti psát si deník. Nechci v sobě totiž podporovat takové ty nálady, co teď mívám. Vlastně je mám skoro pořád, i když jak přichází jaro, tak se to zlepšuje.

Nikdo nemá rád smutné lidi. Jasně, dobří kamarádi (a ty já zrovna mám, třeba Viannu, Stua, Barryho nebo Abby) přijdou a pomůžou, když je člověk smutný. Přijdou první den, utírají slzy, balí do dek a vaří čokoládu. Přijdou i druhý den a nabízí odreagování. Ti nejlepší přijdou i třetí den a ptají se, jestli je to pořád špatný. Ale čtvrtý den už nikdo nepřijde, protože už nevědí, co víc říkat. Určitě to nemyslí špatně, jen už si připadají bezmocně a jsou z toho unavení. Smutek je v pořádku, ale jen chvilku, a jen dokud je to smutek správný a spravedlivý. Není správně dát najevo, že je člověk třeba z něčeho smutný déle, než by se čekalo. To je otravné.

Navíc to kazí přátelství. Lidi se totiž nejraději obklopují lidmi, kteří jim připomínají dobré věci. Pochopila jsem to, když jsme mluvili se Stuem o kouzlení Patronova zaklínadla. Neřekl mi, na co myslel, když se mu ho poprvé podařilo vyčarovat, zatímco jsem seděla vedle něj a on mě držel za ruku. Ráda bych doufala, že je to něco se mnou, ale pak si zase říkám, že spolu vlastně moc silných, bezvýhradně pozitivních zážitků nemáme, takže to není moc pravděpodobné. Všechno, na co se Stuem vzpomínám, je zakalené něčím, co s sebou zase nese naopak trápení: ať už vzájemná péče, kdy nám nad hlavou (hlavně nad jeho, měl fakt smůlu) padaly Bradavice, nebo přílišná blízkost v momentě, kdy jsem chodila s Maxem, a jakkoliv to bylo hezké, bylo to nesprávné.

---

Už nejsem Maxova holka.

Tohle by tu asi mělo zaznít, ale vlastně moc nevím, co k tomu napsat. Postupně se to rozpadlo poté, co jsme spolu šli na večeři o Vánocích, chvilku jsme spolu ještě byli, pak jsme se pohádali o jeho odznak; on mi vyčetl, že mám fajn rodiče, a vynadal mi za to, že ho mám ráda, a že se mu cpu do života. Tak jsem odešla. Pak si to rozmyslel a omluvil se, ale já se cítila moc zraněně.

Každý, s kým jsem o tom mluvila, měl nějaký názor na to, jestli ho mám vzít zpátky, a bylo to hrozně matoucí. Vianna (nově Maxova nejlepší kamarádka a doufám, že Barry ji ochrání od toho, aby byla jeho další oběť) byla největší advokát za to, abychom to mezi sebou napravili. Stu mi naopak znovu říkal, že se musím soustředit na sebe, že potřebuju mít čistou hlavu, a prostě mi tvořil v hlavě obraz toho, jak dobře bych se mohla mít, kdybych z rovnice svého života vyškrtla Maxe. I další lidi mi naznačovali, že by se na něj vykašlali. Třeba Maya, která na mě byla teď docela milá.

Nakonec to byl asi strach, že zklamu Stua, když Maxovi hned odpustím, který mě přinutil říct mu, co jsem ale doopravdy cítila: že se vlastně bojím, co by bylo dál, že mu nevěřím, že mi ubližuje, a že bude nejlepší být chvilku od sebe. Chápal to. Jenže za pár dnů jsem si to rozmyslela, napsala jsem mu ten hloupý dopis, a on odmítnul mě, takže vlastně vyhrál.

Nebýt Maxova holka má spoustu výhod. Můžu si říkat, co chci, a nemusím se bát, že to popudí Maxe a já si to budu muset napravovat. Můžu trávit čas po večerce mimo kolej (dokud mě někdo nechytí). Nemusím řešit pořád dokola cizí rodinné problémy a ospravedlňovat jimi, když se ke mně chová blbě. Můžu flirtovat s klukama (ne, že bych to dělala, akorát jsem chtěla, aby byl tenhle výčet trochu delší).

Největší radost z našeho rozchodu měla očividně Laurie, která se se mnou začala mírně (podle mě pod nátlakem Viann) bavit, a dokonce taktně svou euforii nedávala moc najevo. Toho si cením, ale pořád jí nevěřím. Pořád je to Laurie. To, že nejsem s Maxem, neznamená, že ji musím začít mít ráda.

Už nejsem Maxova holka, ale pořád jsem June.

Už nejsem Maxova holka, ale pořád jsem June, a June pořád chce někdy dát Maxovi pusu, a tak jsem to minule udělala a bylo to dobrý. Nyní je čas stát se June se sebeovládáním.

---

Být June tak jako tak není žádná výhra. V poslední době obzvlášť. Rozhodně už nejsem žádné dítě, ale Vianna má pravdu, že zároveň nejsme tak úplně ani dospělé. Nejlepší by bylo nějak usnout a probudit se za pár let, protože tohle období je peklo. Objednala jsem si make-up, abych měla čím zakrýt pupínky, které se mi dělají na obličeji (vždycky v těch nejhorších chvílích), a teď se s ním snažím nějak učit, protože moje nejhorší noční můra je, že si někdo všimne, že ho mám na obličeji. Vůbec se to ke mně nehodí, ale to ani akné.

Kromě toho jsem musela vyhodit nějaká trička, která mi ještě před rokem bez problémů byla. Bojím se, že ještě pár týdnů a budu tlustá. Všímám si na sobě spousty věcí a ošklivých částí těla, kterých jsem si dřív nevšímala, ale teď musí být podle mě to první, co na mně lidi vidí. Mám divně široká ramena a stehna, nesmyslně vystouplé klíční kosti a kulatý obličej. Když se usměju, vypadám jako celerová bulva. A navíc jsou při tom hrozně vidět pupínky, které mám na tvářích, přesně nad tím místem, jak se dělají při smíchu ďolíčky.

Když to shrnu, chodit kolem zrcadla je fakt nepříjemnej zážitek, a když si představím, že to samý viděj i ostatní lidi, kolem kterých takhle projdu, tak raději moc z pokoje nevycházím, protože nechci, aby si o mně mysleli, že nemám soudnost a nevidím se. Hrozně bych si přála být jako Vianna, která je prostě hrozně krásná. Nebo třeba Tie. Navíc Tie i Viann mají hrozně hezké vlasy, zatímco já mám pořád jen svou počůranou slámu. Barvou ani tvarem nejsou nic moc. Trochu se mi vlní, ale takové pěkné kudrliny nikdy mít nebudu. Moje vlasy jsou k ničemu, a mají vlastně jen jediný účel: když si je nechám padat do čela, trochu zakrývají můj ještě horší obličej.

---

Myslím, že jsem v tomhle zápisku už strávila mnohem víc času psaním o sobě, než kolik je tak nějak na místě. Kdyby někdo tenhle můj deníček našel, musel by si o mně myslet, že jsem hrozně sebestředná. Co když fakt jsem sebestředná? Vlastně vždycky, když s někým mluvím, tak mluvím o sobě. Pořád rozebírám nějaké svoje problémy. Už ani nevím, jak se mají moji kamarádi.

Až na Barryho a Stua, o těch pořád vím. Asi mi na přátelství těch dvou záleží víc než na čemkoliv jiném, a navíc je to s kluky snazší. Připadá mi, že jednají tak nějak víc na rovinu. Nedělají tolik blbostí a nemají tak hrozně komplikované vztahy. Vianna mi třeba potvrdila, že Maxův hloupý účes mu sestříhala kvůli tomu, abych se snáz přenášela přes rozchod. Ale Barry se mnou mluví upřímně, a tak mi později rovnou řekl, že si nechal vlasy narůst a vypadalo to blbě a se mnou to vůbec nijak nesouviselo. Já vím, že to byla od Viann jen milosrdná lež, ale já bych radši krutou pravdu.

Nebo si třeba nedovedu představit, že by některý z kluků, mých kamarádů, byl ochotný jen tak pro zábavu vypít Láskonoš a ještě se při tom podívat zrovna na toho malého Stuího. Přesně to udělala Vianna a musím říct, že i když Stuí je pořád natvrdlý koktavý pytel pilin, v tu chvíli, kdy před ní ve strachu utíkal a ona ho pronásledovala jako nějaký hladový predátor, mi ho bylo dost líto. Doufám, že se mu omluvila, když to vyprchalo. Láskonoš je hrozně divný lektvar, který s člověkem určitě dělá hrozné věci (nedovedu si vůbec představit, jaké to je), ale když ho vypila dobrovolně, a neměla přitom souhlas toho, do koho se kvůli tomu zamilovala, myslím si, že jde celá zodpovědnost na ni. A už je nám čtrnáct let. Už nejsme děti a už by měla mít rozum, takže věk ji neomlouvá.

Asi si prostě víc rozumím s klukama.

---

Protože se se mnou Max rozešel v předvečer Valentýna, neměla jsem v plánu nikam toho dne chodit. Měla jsem pocit, jako bych měla na čele vytetovanou tu hanbu z celé té anabáze, že jsem se s ním rozešla, pak jsem popsala dva velké dopisní listy opěvováním jeho dobrých vlastností, a on mi pak řekl, že o nic takového nestojí (ještě s odkazem na „moje vlastní dobro“). Teď už mi to celé připadá hloupé, protože bez Maxe je mi vlastně líp, a o žádného kluka nestojím, a chci být se všemi jen kamarádka, ale ten den mi bylo fakt nanic.

Jenže mi na dveře zaklepal Barry a vytáhl mě, že musím honem jít, protože už brzy se budou pouštět lodičky na jezeře. Byla jsem rozcuchaná, oblečení jsem měla pomačkané a bála jsem se, že tam bude Max, ale copak jsem mohla odmítnout Barryho? Šla jsem, a naštěstí jsem byla asi neviditelná (ani Stu mě nepozdravil). Někomu by mohlo vadit, kdyby si ho nikdo nevšímal, ale mně to perfektně vyhovovalo. Vlastně mi připadá neviditelnost asi jako nejlepší superschopnost. Mohla bych chodit, kam se mi zlíbí, poslouchat cizí rozhovory a pozorovat, co si kdo s kým povídá. A pak bych věděla, jací lidé skutečně jsou, nejen jak se tváří přede mnou.

(Amálka asi chodí s jedním klukem od nich z prváku. Myslím, že se jmenuje Connor. Představuju si, že bych chodila třeba s Kaylem – nebo hůř, Stuím – a je mi to fakt divný. Vždyť ti kluci jsou mentálně úplně jinde než my. Holky dospívají rychleji. Ale jestli jsou šťastní, hádám, že na tom není nic špatného.)

S Barrym jsme šli ještě na procházku na nádvoří, kde byly rozkvetlé sakury a jezírko, a na jídlo k japonskému kuchaři, který si myslel, že spolu chodíme. Hrozně mě otravuje, že kdykoliv jsem přátelská s jakýmkoliv klukem, každý hned čeká, že je to rande. Vlastně si říkám, že v celém tom dramatu kolem Vianny s Nathanem byl Nathan dost možná oběť, protože chtěl jít prostě s kamarádkou na čaj, ale Corn (a trochu i Viann) hned předpokládaly, že v tom jsou nějaké vedlejší úmysly. Je to hloupé. Proč nikdo nečeká, že spolu něco mají Stu s Maxem, protože jsou dobří kamarádi a furt jsou spolu? Když by to navíc, na rozdíl ode mě s Barrym, byla trefa do černého?

Každopádně jsme si s Barrym ten den i dny potom hodně povídali a hodně řeší Lyse. S Lysem si totiž párkrát dali loni pusu, pak byl Lys nemocný, a od té doby si myslí, že spolu chodí, což podle Barryho není pravda. Jenže Barry se bojí, že mu ublíží, když mu to řekne. Ale dopisem mu to dát vědět nechce. Je to zapeklitá situace, ale myslím si, že by ji měl vyřešit co nejdřív, protože si myslím, že se mu líbí Vianna. On to sice nahlas ještě nepřiznal, ale když jsem se ho na to zeptala, tak hodně panikařil.

Doufám, že ví, že mně může říct všechno, a že nejsem žádná drbna. Ostatně já mu taky říkám všechno. Řekla jsem mu i o tom, jak jsme si s Maxem dali pár měsíců po rozchodu pusu. Takže doufám, že mi když tak prostě Barry řekne všechno, ale zároveň by bylo fajn, aby všechno neříkal Vianně, protože některý věci, co mu říkám, by fakt neměla vědět. Ale nevím, vlastně je taky možné, že už vůbec není tak velká drbna, jako byla dřív. Protože už jí nic moc neříkám, tak nemám, jak to ověřit. Napadá mě, že by se to dalo otestovat vypuštěním nějaké falešné zprávy, ale testovat si svoje kamarády je dětinské, a mně by rozhodně vadilo, kdyby to někdo zkoušel u mě.

To je asi všechno. Je čas jít spát. Zítra chci pozvat Stua na piknik, aby přišel na jiné myšlenky před NKÚ, a když ráno nevstanu, nic z toho nebude.