Pokoutní romance

Čtu si svoje deníkové zápisy z minulého roku. Snažím se z nich vyčíst, jak se rodí láska. Jak se to prostě stane? Co za zvláštní souhru okolností to musí zadrnkat na dva lidi, kteří spolu tráví čas? Jak jsme se z největších nepřátel stali s Maxem kamarádi, jak se pak stalo, že mi šeptal kouzlem do ucha, že mi to sluší, a proč jsme si dali vlastně nakonec první pusu?

Čtu si svoje deníkové zápisy z minulého roku a snažím se přijít na to, jestli se to děje znovu. Snažím se najít jakékoliv vodítko, které by mi pomohlo pochopit, co se děje právě teď.

Věděla jsem, že být skoro dospělá, obzvlášť v tak mladém věku, je náročné. A asi v tom docela selhávám. Hrozně moc už chci být skutečně dospělá, ale přitom jsem neobstála v první a jediné pořádné zkoušce, kterou mi život nadělil, a totiž: KDYŽ S NĚKÝM CHODÍŠ, NELÍBEJ JINÉ KLUKY.

Nedovedu si to vysvětlit. V jednu chvíli jsem seděla v tréninkové části věže a snažila se krotit své naštvání na Viannu, kterou Nathan pozval na čaj, a ona nevěděla, jestli to je rande, ale rozhodovala se, jestli tam půjde, i když hrozilo, že to rande je; a v druhé chvíli zrazuju Maxe, Viannu, všechny svoje ideály i vlastní charakter.

Do celé té zamotané situace jsme se dostali vlastně jednoduše – všichni hráli svou roli v divadýlku na téma „kolem Stua a Vianny chodíme všichni po špičkách, a oni navzájem kolem sebe nechodí raději vůbec“; jenže Cornelia není zrovna dobrá v hraní divadýlek, a tak prostě jednoho večera nakráčela doprostřed spolky a oznámila Vianně, že si myslí, že by na to rande měla jít. Přede mnou. Před Stuem. Toho večera mě Stu protáhl k nim do pokoje, pili jsme i s Maxem šumivku a společně se pohoršovali.

Vlastně ne, možná to začalo už o pár nocí dřív, ten večer chvilku po rozchodu. Stu se necítil dobře, a tak jsem mu nabídla, že mu uvařím ten čaj z ošetřovny. Pak jsem si dala taky, pohostili jsme i Maxe, a pak jsem se probudila až ráno, opřená o Maxe, se Stuem opřeným o mě. V tu chvíli jsem se zajímala jen o to, aby na to nepřišla Vianna, protože by udělala scénu, ale možná jsem nad tím měla přemýšlet trochu z jiného úhlu.

Nebo za tu divnou blízkost mohla už ta Ella? Jak si rozbila hlavu uprostřed společenské místnosti, a já tam jen stála jako opařená, sledujíc Stua, jak hbitě kmitá při první pomoci, a pak si od něj nechala vykládat krásné lži, že to je jen o cviku, a že to někde v sobě určitě taky někde mám? Vlastně jsem se mu od toho večera obdivovala víc než dřív.

Asi to bylo prostě všechno dohromady, co způsobilo, že se to ve středu všechno rozsypalo. Chtěla jsem se Stua zeptat, jak šel rozhovor s Viannou po úterním odhalení plánu na rande. Stáli jsme ve studovně, povídali jsme si o tom, jak složité to je, a Stu lamentoval, jak neupřímně se k němu Vianna teď chová. Bylo mi ho líto. Objala jsem ho, podíval se mi do očí a bylo to jiné, než bylo těch tisíc objetí předtím. Nevím, jestli to tak měl i on, nechci si nic nalhávat, ale rozhodně se mi v hlavě rozblikala červená kontrolka, že tohle nejde, že tohle je asi tak ta nejstupidnější věc, která mi může vůbec prolétnout hlavou, a že mám okamžitě odejít do spolky. Tak se stalo.

Jenže večer nám zase všem Viann lhala, aby nás dostala pryč od krbu a mohla nerušeně vyjít za „kamarádkou“, a asi toho bylo už moc. Snažila jsem se jen být Stuovi oporou, a když Laurie konečně vypadla, navrhla jsem, že bychom se mohli jít projít. Bylo toho na něj fakt hodně, snad poprvé nedokázal všechen ten maglajz, který se kolem něj děl, obrátit v něco pozitivního, a potřeboval si vyčistit hlavu. Navrhovala jsem udělat si piknik v té tajné chodbě, co jsme našli loni s Maxem, ale Stu rozhodl, že by šel raději na čerstvý vzduch.

Mluvili jsme o tom, proč ho to s tou Viannou vlastně tak štve. Ptala jsem se ho, jestli ji pořád miluje. Byl to hrozně divný rozhovor, a úplně jsem nerozuměla věcem, co mi říká. Snažila jsem se! Fakt hodně. Asi až moc, protože pak se ke mně najednou sklonil a dal mi pusu. Pak ode mě odskočil. Zatvářil se zděšeně a začal se omlouvat. Ještě pořád jsem to mohla zachránit. Ještě pořád to mohla být jeho chyba, když byl opilý žalem z rozchodu a rychlého nahrazení. Ještě pořád jsem s tím nemusela mít nic společného, a být holka, kterou políbil kluk, aniž ona by to chtěla…

A pak už jsem to nemohla zachránit, pak už to nebyla jeho chyba, pak už jsem nebyla jen holka, co je v tom nevinně. Propadám se do země hanbou, když na to vzpomínám, ale vím docela přesně, že jsem zavrtěla hlavou, když se omlouval, a že jsem se vrátila do jeho, dávno už ne jen přátelského, objetí. Udělala jsem ze sebe spolupachatelku zrady.

Nejhorší na tom není, že se to stalo; že jsme si dali uprostřed noci, oba celí přecitlivělí kvůli Vianně, pusu. Nejhorší na tom je, že to bylo hezký. Když člověk podvádí, měl by se při tom cítit provinile, špatně a měl by hned cítit, že se to nemá. Jenže ten nepopsatelně sžírající pocit přišel až potom, co jsem se od Stua vzdálila aspoň na dvacet centimetrů. Až v momentě, když se mi točila hlava, že jsem měla pocit, že sebou na místě švihnu, a malátně chvátala k nejbližší židli, jsem naprosto v jasných barvách viděla, že jsem zkazila pro těch pár desítek sekund zvláštně dobrého pocitu úplně všechno.

Řekla jsem mu, že ale miluju Maxe, a on odvětil, že mu to neřekne. Když to píšu, mám na něj vztek, protože přece musí vědět, že to není tak jednoduché. Jak se mám teď Maxovi dívat do očí? Jak mám dávat Maxovi pusu, aniž bych na sobě dala cokoliv znát, a přitom když zavřu oči, tak mi jeho obličej splývá se Stuovým? Kdo mohl za to, že se to stalo? Mohl za to on? Svedl mě?

Není fér to na něj házet. Mohla jsem mu třeba dát facku, to umím dobře. Mohla jsem se prostě jen poté, co to udělal poprvé, otočit a odejít. Kdybychom odešli hned, aspoň bychom po cestě zpět nepotkali Viannu s její „kamarádkou“ v podobě Jaye z Nebelvíru.

Myslela jsem na to celou noc potom, co se tenhle hrozný omyl stal. Myslela jsem na to i celý následující den. Nešla jsem ani na hodiny, protože jsem se bála, že to na mně bude nějak vidět. Cítím se, jako bych měla cejch na čele. Je to pořád se mnou. Když jdu na oběd, otáčím se po hloučcích spolužáků, které ani neznám, a v hlavě slyším, jak si šeptají: to je ona! To je ta holka, co chodila s nejhezčím klukem školy, ale pak ho podvedla s jeho nejlepším kamarádem, který se zrovna rozešel s jednou z jejích nejlepších kamarádek! Hanba.

Nejhorší na tom je, jak to člověk nemůže nikomu říct. Kdo by se dál bavil s takovou holkou? Už nikdy nikdo. Musela jsem to říct Stuovi. Musela jsem něco udělat. Snažím se chytit alespoň malý ždibíček kontroly nad něčím, co už se mi dávno vymklo z rukou. Řekla jsem mu, že bychom se teď neměli vídat, a že bychom spolu už vůbec neměli být sami. Řekla jsem mu, že na to myslím, a že na něj myslím, a možná, možná že jsem malinko doufala, že mi řekne, že to má stejně, že to mám říct Maxovi a pak se děj vůle boží. Ale on nic takového neřekl. Svěsil hlavu, řekl, že si něco zapomněl na ošetřovně, a odešel. Už se to nikdy znovu nestane. Pro něj to nic neznamenalo. Jen mi dal pusu, protože jsem byla poblíž. Jenže já to mám pořád v hlavě.

Abby jsem to všechno řekla (protože té říkám skoro vždycky skoro všechno, a ani to neberu jako vyzrazování tajemství, protože ona mlčí jako hrob), a ona zkoušela zjistit, jak to Stu má, ale není to úplně jasné. Líbí se mu nějak víc lidí, možná i já, ale nechce, abych se rozcházela, a navíc úplně neví a je čerstvě po rozchodu a tak.

Jenže i kdyby mě měl fakt hodně rád, což z ničeho nevyplývá, tak to mi nepomůže. Vždyť já mám ráda Maxe. Ještě do středy mi s ním bylo dobře. Teď kolem něj jen tancuju a bojím se, že se prokecnu, nebo že na to přijde, že mi to vyčte z pohledu nebo z postoje nebo mu to řekne Stu. A navíc to není jen moje tajemství, protože Stu je Maxův nejlepší kamarád, a navíc se bojím, co by Max Stuovi udělal, když vím, jakou mají historii, kdyby se to dozvěděl.

Na světě fakt není horší pocit. Kdybych to mohla vzít zpátky, neváhala bych ani vteřinu. Nejsem dobrý lhář. Abby mě zkoušela nabriefovat, jak se to správně dělá, a já se budu snažit držet se jejích rad, ale copak to můžu Stuovi slíbit? Vůbec nechci chodit mezi lidi, vyhýbám se všem, a každým dnem je to jen horší a horší.

Potřebuju se přiznat, ale nemůžu to udělat. Nesu další tajemství, o které jsem se neprosila, ale za které si můžu sama. Jak jsem měla vědět, že tyhle věci jdou tak rychle? S Maxem jsme dva nebo tři měsíce trávili všechen čas spolu, než jsme si dali poprvé pusu. Cítila jsem, že se něco děje, ale nemyslela jsem si, že by mohlo něčemu uškodit, když se Stuem budu ještě pár hezkých chvil. Nečekala jsem, že to půjde tak daleko. Myslela jsem si, že jsme jenom speciální kamarádi. Nemyslela jsem si, že se něco takového může stát, když mám ráda Maxe.

Třeba to teď kulminuje, ale brzy na to pozapomenu, a bude najednou docela snadné držet to hrozné tajemství o tom, jak špatný člověk jsem, v sobě. Třeba to odejde samo. Ale já tomu sama nevěřím. Nejde to. Musím to Maxovi říct. Musím se dovolit Stua, a pak se musím přiznat. Nebo ne? Já nevím. V každé vteřině s Maxem i se Stuem na to myslím. Pořád to chci říct. Nakonec to řeknu, chtíc nebo nechtíc. A lepší je mít to pod kontrolou.

Dobře. Je rozhodnuto. Hned zítra…

Dospělá holka

Možná už jsem moc velká na to, abych si psala deník. Možná, že z toho brzo vyrostu už úplně, protože dospělí lidé takovými hloupostmi čas neztrácejí. Usuzuju to z toho, že já jsem za posledních několik měsíců dospěla hrozně moc. Vlastně si myslím, že se lidem, kteří jsou dospělí věkem, klidně vyrovnám. Moji vrstevníci mi někdy připadají hrozně hloupí. A tomu taky odpovídá, že jsem už několik měsíců ani nevzdechla po psaní do deníčku. Ale dnes udělám výjimku. Protože je zdravé, když se i vlastně dospělí lidi vrací k tomu, jaké to bylo, když byli ještě malí.

Všichni mě pořád vidí jako malou holku, a já už dávno nejsem malá. Pamatuju si, jak se mi Laurie a další holky před pár lety smály, že nechci mít kluka! Musím uznat, že mi to teď s odstupem taky připadá docela směšné. Ale ony jsou taky směšné. S výjimkou Vianny, protože ta už zažila dokonce i opravdové zlomení srdce. Ty ostatní holky se sice povyšují, ale ve skutečnosti o životě vůbec neví tolik, kolik já nebo Viann.

Jako třeba Kara. Kara nikdy, nikdy v životě neměla opravdickýho kluka. Akorát si myslela, že jo. Ale stejně má tu drzost přijít za mnou, a jen kvůli tomu, že jsem možná o rok dva mladší než ona, mě začne poučovat o tom, jak je Max špatnej. Přitom ho vůbec nezná! Ona tedy tvrdí, že nic nevím, ale když jsem se zeptala, tak mi neřekla, co jí provedl. A navíc, já ve skutečnosti vím hodně věcí.

Vím třeba o tom, že Max a Stu si dali pusu. Vlastně úplně nechápu, proč jsem žárlila, když jsem se to v létě jeden večer při dýchánku se Stuem dozvěděla, protože se to stálo dávno předtím, než jsem s Maxem chodila, než se mi líbil, dokonce dřív, než s ním byla Laurie. On mi to vlastně nechtěl moc říct. Mluvili jsme o tom, kdo se komu svěřuje. Řekla jsem, že si nemyslím, že můžu Stuovi konkurovat, co se týče Maxových tajemství, a myslela jsem tím, že proto, že je jeho nejlepší kamarád. Ale Stu to pochopil jinak, a začal být divný, a já nedala pokoj, dokud mi neřekl, o co šlo, a tehdy mi došlo, že ne vždycky je dobré vědět všechno.

Bylo mi pak hrozně divně. Stu se za to omlouval, a já ho vlastně v tu chvíli nechtěla už moc vidět. Přesně nerozumím, co se ve mně dělo (dospělé pocity jsou hrozně komplikované). Na jednu stranu mi vadilo, že Stu je takhle blízko Maxovi, mýmu klukovi. Ale na druhou stranu i naopak: jako bych s Maxem tahala za kratší konec lana o to, kdo je lepší kamarád Stua. Chci být Stuova nejlepší kamarádka, ale Max mu bude vždycky blíž. Stua u Maxe můžu předehnat (Kara mi k tomu nejdřív chtěla dávat nějaké návody, a pak z toho byla jenom otravná mravokárná řeč). Ale Maxe u Stua ne, protože jsme jenom kamarádi, zatímco oni spolu měli něco víc.

Blbě se mi na něj dívalo. Nevadí mi, když se líbá kluk s klukem. To je normální, to dělali i Barry s Lysem. Ale když jde o Maxe a Stua, dva nejbližší kluky, co mám, tak je mi při té představě hrozně úzko. Nevím, proč je to horší než představa, že měl něco třeba s Abby. Nemyslím, že je to o tom, že jsou kluci. Asi spíš protože oni dva jsou taky nejlepší kamarádi.

Chtěla jsem na něj být naštvaná. Vůbec jsem ho nechtěla vidět. Jenže on se bál, že mu budu ubližovat. Že prý je to normální, že mu to jeho brácha dělá. Když to říkal, bylo mi hrozně líto mého nejlepšího kamaráda, a na moje pocity nebyl čas. Jenže pak se to celé zvrtlo. Další den jsem se dozvěděla, že nejen Stuův brácha, ale i Max bývá na Stua hrubý. Všecko se to rozpadlo. Všecko bylo najednou blbě.

Maxwell začal chodit na terapii, už tam jednou byl. A doopravdy nelžu, když říkám, že se milujeme, a že věřím, že se to usměrní. V poslední době jsem na to už i skoro přestala myslet. Jenomže mě všichni přesvědčují, abych se s ním rozešla. No, všichni… Kara a Stu. Stu, když jsem mu řekla o tom, jak mi Max nedopatřením řekl, že to se Stuem nebral jako úplně jednorázovou věc. Kara prostě jen tak. Protože všichni kluci jsou podle ní stejní, a Max je z nich nejhorší. Přitom Max je teď prefekt a je až na drobnosti fakt strašně zlatý.

A to pak vždycky, když se mnou má někdo takový rozhovor, přemýšlím, jestli je něco, co nevidím. Jestli je možné, že jsem mnohem hloupější než všichni ostatní, a přehlížím úplně zásadní věci. Jenže Stu mi říkal, že takhle přemýšlet nemám, a že si mám sama sebe vážit. Takže na to pak prostě zkouším zapomenout. Pro jednou neřešit žádné drama. Budou všichni proti mně s Maxem? Ať si jsou. Jsme to my proti celému světu. Svět se může jít klidně bodnout. Už nejsem malá, a nezáleží mi na tom, co si o mně kdo myslí.

Úplně nejmíň mi záleží na tom, co si o mně myslí Kate. Jo, ta Kate, jak jsem tu o ní nikdy nenapsala nic špatného, protože jsem jí vždycky odpustila všechny její nespravedlnosti. Ale s tím je teď konec! Kate ještě v létě předstírala, že jsme velké kamarádky, a dokonce se mnou byla na pokoji, ale ve skutečnosti byla vždycky jenom ráda, že má kolem sebe partu poslušných děcek, nad která se může povyšovat. Přitom ani neunese srandu (tím myslím to, jak Vianna hodila po Alovi česnek, protože jsem jí nasadila brouka do hlavy, že by mohli být upíři. Jako uznávám, že to možná Viann dotáhla trochu až moc do konce, ale probůh, omluvily jsme se asi stokrát, co ještě chtěla?).

Takže vzhledem k tomu mě fakt nemůže rozhodit, že začne házet zklamané pohledy a naštvané hlášky, když nás chytne po večerce poté, co jí nějaký prvácký fracek nakecal, jak jsme mu nepomohly s bolavou nohou, když on přitom doslova vyskákal po jedné noze z koleje dřív než já poté, co jsem mu pomoc nabídla. A ani trest mě nezajímá. A už vůbec ne její omluva, když ten trest přitom nezrušila. Jako jo, asi se s ní zase začnu bavit, obzvlášť vzhledem k tomu, že jsme spolu teď v týmu a tak. Ale pochybuju, že kdy budeme kamarádky jako předtím.

Jo, v týmu. To je taková věc, že letos přišla nová ředitelka a vyhlásila, že se na tenhle rok ruší soutěž o školní pohár. Zaskočilo mě to, hlavně proto, že loni jsme ho po tom předloňském fiasku moc neřešili, a letos jsem byla docela připravená se znovu dát do boje. Navíc jsem měla takové předsevzetí tentokrát zkusit průběžně studovat a dělat zápočty (které odeznělo s první nudnou hodinou astronomie), a body by mi možná pomohly s motivací. Místo toho ale soutěžíme ve skupinkách, a mě oslovila Tie s Amálkou, jestli se k nim nechci přidat. K sobě měly v týmu ještě Ember z Nebelvíru. Předtím jsem ji vůbec neznala, a vždycky jsem ji viděla jen s Nat, která mi připadala dost od rány, a tak jsem ji asi posuzovala podle ní. Ale Emb je přitom ve skutečnosti moc fajn, a ráda bych se s ní poznala trochu víc.

Jenže pak přišel ten podraz, že nás spojili s další skupinkou. Dostali jsme jejich popisy, a já ze svého nic nevyčetla, zato ty holek byly jasně identifikovatelné: Laurie, Maya a Kate. Podle toho jsme si odvodili i čtvrtou Gab. Je to docela pohroma. S Kate bych se třeba už bavila, ale chci ji ještě trochu vymáchat v tom, jak na nás byla hnusná kvůli tomu Stuartovi z prváku (mimochodem, z tohohle celého incidentu plyne přesně jedna dobrá věc, a totiž to, že Abby vymyslela dobrý a nenásilný plán, jak se mu dlouhodobě mstít, a hodně se těším na jeho realizaci).

Zpátky k výčtu mých nových spoluhráčů. Maya je děsivá a nepředvídatelná, a chvílemi mám dojem, že proti mně něco má, a tak se mi poslední dva roky vyplácela taktika se jí z dálky vyhýbat. Gab moc neznám, ale loni mě jednu dobu nezdravila, a tak mám vlastně taky obavu, aby si na mě někdy někde nepočkala. A Laurie? Laurie je prostě Laurie. Je pravda, že v poslední době mám dojem, jako bychom trochu zakopaly válečnou sekeru, ale tohle příměří je křehčí než kosti staré profesorky Owlett. A upřímně si myslím, že je vykoupeno tím, že se spolu bavíme jen v nouzi nejvyšší, a díky tomu méně často narážíme na svoje rozdíly, a vůbec na to, jak se vlastně vzájemně nemůžeme snést. A zrovna včera jsme se znovu trošku chytly, protože měla přidrzlou a nespravedlivou poznámku vůči Maxovi.

Zato před pár dny jsme měly zvláštní moment, kdy jsme byly dokonce donucené se obejmout, a obě jsme to přežily. Nevím tedy, jak se na to dívala ona, ale jak jsem teď mnohem dospělejší, už se zvládnu přes takové trapné situace přenést mnohem líp. Musely jsme to udělat, protože jsme utěšovaly Viannu po rozchodu se Stuem. Celá tahle situace je strašně smutná. Myslím, že Stu udělal, co musel. Prostě ji nemiloval, a to přece nemá pak smysl s ní zůstávat, i když to bolí. Říkal mi to předem, i Maxovi, a pak sbíral odvahu. Bylo mi ho moc líto, protože věděl, co přijde potom – že ho lidi budou odsuzovat a tak. A měl pravdu.

Viann to nenesla vůbec dobře. Původně jsme šli s Maxem utěšovat Stua, ale vím, že Viann by mi nikdy neodpustila, kdybych zůstala u něj. Takže jsme se s Laurie sebraly a šly jsme. Pak už jsem za Stuem jít prakticky nemohla. Dokonce si vyžádala, abych u ní spala, a tak jsem tam pak zůstala, zatímco Corn vybíhala na Stua s židlí.

Od té doby je to na nic. Vianna má zlomené srdce a Stu se snaží zase nějak stmelit kolej. Doufám, že se přes to Vianna časem přenese, a zvládne být se Stuem kamarádka, protože bych jim to přála oběma. A navíc jsou oba moji kamarádi, a já nechci být mezi nimi. Když nad tím přemýšlím, hodně mi leze na mysl, jak na mě byla loni Laurie zlá, šířila pomluvy a tak, a Vianna mi řekla, že se se mnou chce kamarádit, ale že nezvládne dlouho to, že se nesneseme s Laurie, a tak nemusí být moje kamarádka dlouho. Vlastně mi tehdy řekla, že pokud neuklidním spor, který jsem nezačala, vybere si Laurie přede mnou. Nikdy jsem se k tomu nevracela, ale pořád si to pamatuju, a občas si na to vzpomenu a říkám si, jaké další podmínky má pro to, že se se mnou kamarádí. A protože já jsem teď už velká, musím si dávat pozor na to, abych byla lepší, než byla tehdy ona. Nesmím se dostat do situace, že si mezi nimi budu vybírat, protože z vlastní zkušenosti vím, jak to bolí.

Zapomněla jsem na něco důležitého? Snad ne. Předevčírem jsme si dali dlouhou pusu s Maxem a bylo to dobrý a klidně bych to zkusila znovu, ale nevím, jak to nadhodit. Jediný, kdo mě napadá, že by mi mohl poradit, je Kara, ale ta se na mě po včerejšku vykašle. Možná Abby. Nemá sice tolik zkušeností, ale zato má dobré nápady. Hned zítra jí řeknu.

Hlavně udržet tajemství

Vlastně nevím, jestli jsem dobrá v držení tajemství. Chci tím říct, že někdy mi vůbec nedojde, že by něco mělo být tajemství, a tak to úplně všem řeknu. Nebo se někdy třeba s něčím svěřím Vianně, což je takový bradavický ekvivalent k poslání té informace do Denního Věštce s výzvou k otisknutí na titulní straně. Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že všechny tyhle věci se mi dějí ne proto, že bych byla drbna, ale protože jsem pitomá. Jako vážně. Jiní lidé by věděli věci, které já prostě nevím.

Například, jak jsem měla asi tak vědět, že Maxwell nechtěl, aby ostatní lidé věděli o tom, že jsme si dali pusu? Jako jo, mohlo mě to napadnout, protože jsem si připadala fakt provinile, když jsem to Vianně říkala. Ale když to je těžký, protože mám už delší dobu pocit, že moje přátelství s Viann visí na vlásku, a nevím, jestli by se se mnou pořád kamarádila, kdybych na ni prostě vypálila, že jí nic neřeknu. Navíc jsem si nebyla jistá, jestli mě má Max rád, a ona mi řekla, že ona tuhle záhadu může rozlousknout, když jí řeknu úplně všechno.

Byl na mě fakt naštvanej. Řekla jsem Vianně o tom, jak jsem mu dala pusu (to mi zadala za úkol), a během několika sekund to věděla Laurie, Stu, a Stu byl tak milý, že okamžitě informoval Maxe, že to ví. Bála jsem se, že je po všem, že celá tahle věc mezi mnou a Maxem (pořád vlastně nevím, jestli to je jako chození) končí. Připadala jsem si příšerně; hlavně jsem si vyčítala, že jsem tak hrozně ztratila jeho důvěru, a mohla jsem si za to sama. Bylo to hrozný. Čekala jsem na něj, když šel na pokoj, brečela jsem, napsala jsem omluvný vzkaz a odeslala ho. Pak přišel a odpustil mi, dokonce řekl, že to beztak neměl brát jako tajemství, a o den později jsem s ním na divadelním klubu zpívala You Drive Me Crazy/Crazy mashup a připadala jsem si tak zabouchnutě, že jsem ani nebyla tak moc nervózní. O týden později jsem byla dokonce schopná vylézt na to pódium úplně sama - to bylo na konkurze na muzikál. Zpívala jsem novou písničku od Taylor, You Are in Love. Lidi tleskali a usmívali se. Myslím, že i Laurie tleskala. Byl to hezký pocit.

Ale zpátky k tématu tajemství. Tyhle poslední měsíce jsem sama sobě dokázala, že když o to fakt jde, když jsou věci opravdu důležité, tak je umím držet v tajnosti. Tenhle rok byl na takové tajnosti fakt plodný. Nejdřív to byla Maxwellova rodina, hlavně jeho otec. Pak to byl Barry (a Lys). A pak, hm, znovu Lys.

Jeden večer jsem seděla ve spolce s Barrym a poslouchali jsme Red, protože ho nikdy předtím neslyšel (jo, a líbilo se mu míň než 1989, což samozřejmě absolutně nemůžu pochopit a v tu chvíli se mi zdálo, že jeho zdravý rozum musí být nějak narušený, protože Red je samozřejmě mnohem lepší než 1989). Přišlo mi, že u musím říct o Maxwellovi, protože jsem se trochu obávala, že ho to naštve (ti dva nebyli ještě nedávno zrovna nejlepší kamarádi) a nechtěla jsem, aby se to dozvěděl od někoho jiného. Tak jsem mu to řekla a on nebyl ani trošku naštvaný. Spíš vypadal, že se moc nesoustředí na to, co mu říkám. Ptal se mě, jak se pozná, že spolu lidé chodí. Nevím, tak jsem mu prostě narovinu řekla, že Vianna mi řekla, že s Maxem chodím, a já se rozhodla jí věřit.

Potom mi řekl, že dal pusu Lysovi. Nebo Lys dal pusu jemu? Teď nevím. Prostě si spolu teď dávaj pusy. Což je takové nezvyklé, protože jsou oba dva kluci. Zeptal se mě, jestli jesm naštvaná, a já seriózně neměla ponětí, proč bych byla. Akorát jsem se hrozně bála se ho na něco ptát, protože jsem měla obavy, že řeknu něco blbě a celé to zkazím a ublížím mu. Prostě akorát... Znamená tohle, že Barry nemá rád holky a nechce s nimi chodit? Protože to by bylo trochu na nic. Ne že bych věděla o někom, s kým by měl jakoby chodit, ale prostě, v naší koleji je tak moc holek a tak málo kluků, a tohle znamená, že všechny ty holky se postaví do řady a budou čekat na příležitost přebrat mi Maxe.

Barry mi řekl, že existují lidé, kteří jsou proti tomuhle. Což je hrozně nefér. Vím, že jsou lidé, kteří říkají, že kluci, kteří chodí s klukama, jenom chtějí pozornost. Já ale dobře vím, že Barry ani Lys nejsou kluci, kteří by stáli o jakoukoliv, byť i úplně běžnou pozornost od kohokoliv, takže to není pravda. Tak jako tak, kvůli těmhle lidem se Barry trochu bojí to všem říct, a tak to musím držet jako tajemství. A tak to i dělám, i když je to občas trochu těžké, když Aurora a Vianna tlačí na Lyse, aby jim řekl, jestli s někým chodí, když se hraje flaška. Věděla jsem, že si musí připadat pěkně blbě, ale nemohla jsem mu z té situace pomoct, protože to by jemu i ostatním ukázalo, že vím víc, než bych měla a než ví ostatní.

Dost o tomhle. Ještě tu mám jedno tajemství, ze kterého se musím vypsat.

Na naší koleji je takový nový kluk, Owen. Je mladší než my, ale nějak se mu podařilo zjistit, že náš nový profesor kouzelných formulí, Caldwell Huxley, má něco dočinění s těmi runami pod hradem a s tím strašným počasím. Řekl to profesoru Leicesterovi a pak se kvůli tomu cítil špatně, protože Huxleyho asi zavřou do Azkabanu k mozkomorům, což je hrozné. Říkal nám na koleji, že by moc rád udělal něco, aby zajistil, že Huxley nebude potrestaný tak tvrdě, jak by jinak asi byl. Lyse tahle myšlenka hrozně rozhonila. Říkal, že není důležité, jestli to Huxley udělal schválně, protože zabil hrozně moc lidí. Owen po nějaké chvilce začal natahovat, a já byla naštvaná na Lysandera. Já se Stuem jsme šli utěšovat Owena, zatímco Max zůstal s Lysem v společence (zůstal tam i tehdy, když jsem odtamtud naštvaně odešla, a jenom Stu přišel a ptal se, jestli jsem v pohodě, a byla jsem kvůli tomu smutná).

Ale pak jsme se s Maxem usmířili (asi jsme byli zase v pohodě vlastně asi dřív, než si Max všiml, že jsem naštvaná), seděli jsme před mým pokojem a Lys přišel a začal se o tom hádat. Nepamatuju si přesně, co který z nás řekl, ale vím určitě, že řekl, že Laurie má pravdu v tom, co o mně říká, a že Max se postavil a bránil mě před ním, což byl mega sladké. Pak se tam zničehonic zjevila Kate, přičemž věděla přesně velké nic o tom, co se tam celou dobu dělo, a snažila se, nevimco, asi být prefektka? Tím, že (znovu, po tom incidentu v koleji) řekla všem, aby se uklidnili. Přičemž já v tom bydla zase úplně nevinně a ona se chovala, jako kdybych byla ta, kdo to způsobil. Potom na ni byl Max docela hnusnej, a ona odešla. Jakoby, je pravda, že na jednu stranu se choval malilinko jako pitomec vůči Kate, protože Kate se asi fakt snažila napravit ten konflikt, a on na ni vybuchnul. Na druhou stranu, je to tak nějak hezké, když jsem ta, kterou tímhle brání. Udělal to kvůli mně, ne protože by si užíval být takový.

Lys se mi o pár dní později omluvil. Řekl mi, že ztratil jednoho rodiče kvůli někomu, kdo údajne neměl kontrolu nad tím, co dělá, když se to stalo. Takže je to prostě takový problém, který má. Ani si nevšiml, že Owen brečel. Upřímně, myslím si, že jeho mamku sežral vlkodlak, protože Max mi říkal, že ve spolce, když jsme byli se Stuem za Owenem, začal o vlkodlacích zničeho nic mluvit, a jednou taky prý utekl z hodiny, když se učili o vlkodlacích. Takže to je další taková věc, kterou budu muset držet v tajnosti, protože si nemyslím, že Lys by o tom chtěl nějak mluvit. Je prostě jiné říct Vianně, že jsem si s Maxem dala pusu pod jmelím, oproti tomu říct jí o těch nejhlubších jizvách a straších mých kamarádů. To bych nikdy neudělala. Kdyby jo, nemohla bych se na sebe nikdy pořádně podívat.

Když tak všechno tohle píšu, napadá mě, že v poslední době se bavím jen s lidma z naší koleje. Nejsem si úplně jistá, proč to tak je. Ale vlastně venku kromě Tie nemám moc kamarády. Možná je to proto, že lidé jsou ochotní mě tolerovat jen tehdy, když jsou okolnostmi donuceni se mnou trávit čas, ne když by to bylo dobrovolné. Měla bych aspoň napsat dopis Tie, abych zjistila, jestli se má teď líp, než jak se měla minule, když jsme spolu mluvily. Ale to byly takové temné časy. Teď je jaro a všechno je fajn.

Nejlepší asi je, jak jsme si teď hrozně blízko s Maxem. Nakonec. Pořád mu tak úplně nerozumím, ale myslím, že dost možná jsem třeba člověk, který mu rozumí ze všech nejvíc. Společně... kromě Stua, samozřejmě. Nemůžu se srovnávat se Stuem (ve většině věcí). Bez Stua by byla našel kolej naprostá katastrofa. Nikdo by s nikým nemluvil, lidé by se střídavě nesnášeli a možná by došlo i na pěstní souboje. Zní to trochu blbě, píšu to, jako kdybychom byli nějaká zvířátka a Stu byl náš ošetřovatel v ZOO, ale vlastně jo, je to pravda. Jediní, kteří by se dovedli i bez Stua vyhnout konfliktu, jsou Aurora a Barry. Moc bych chtěla být jako oni.

Minulý týden se konal poslední seminář o povoláních (bylo to vlastně ten den poté, co Bradavice skoro spadly, a spali jsme s Maxem v jednom pokoji ve stanu, a naše karimatky byly docela blízko u sebe!). Dostala jsem výsledky z toho dotazníku, co jsme dělali na začátku, a paní Hitori Thruffle si myslí, že chci být / měla bych být psycholožka nebo školní poradkyně. Nejdřív mi to přišlo dost vtipné, protože prostě, já jsem ve skutečnosti ta, která furt potřebuje poradce, protože nemám ponětí, jak vycházet s lidmi kolem mě.

Ale když jsem se nad tím zamyslela trochu víc do hloubky, říkám si zase, že jsem vlastně docela dobrá v poslouchání, držení tajemství a dávání prostoru lidem říct cokoliv, co chtějí říct. Nejsem si teda úplně jistá, jestli by ode mě lidé měli přijímat rady. To zní jako fakt špatnej nápad. Mám tolik různých nedokonalostí a charakterových chyb. Navíc, jestli se nepletu, tak musí člověk nejdřív být lékouzelník, aby se mohl stát psycholékouzelníkem. A to je na nic, protože já nemám hlavu na to, abych udělala všechny zkoušky a měla takovouhle práci. Ale aspoň mám nad čím přemýšlet. Nejhorší na tom je, že lidé kolem mě se tváří, že už vědí všechno o tom, co budou jednou dělat. Vědí, kam chtějí jít na stáž a proč. Já nemám ponětí.

Už mě bolí ruka, protože tenhle zápis do deníku je už teď strašně dlouhý, ale musím ještě napsat tuhle jednu poslední věc. Já a Max jsme byli venku z koleje po večerce od Vánoc dvakrát. Poprvé to nebylo vůbec dobré, protože nás chytil profesůrek. Takhle trapně jsem si nikdy dřív nepřipadala. Nejhorší na tom bylo, že si myslel, že to naplánoval Max, a přitom to byl celé můj nápad. Podruhé to bylo těsně před zkouškovým týdnem a bylo to protože jsem potřebovala odevzdat křížovku, kterou jsme dostali od profesora Hatfielda. Všimli jsme si, že většina kamenů a suti z chodeb už je odklizená, ale na jednom místě poblíž knihovny furt ležela hromada šutrů. A tak jsme objevili tajnou chodbu! Bylo to STRAŠNĚ děsivé, ale Max řekl, že mě bude chránit, kdyby to bylo potřeba, což mě trochu uklidnilo.

Chtěli jsme to pak říct ostatním ve spolce, ale když jsme přišli, Aurora, Stu a Vianna si s námi vůbec nechtěli povídat a bylo to hrozně divné. Vypadalo to, jako že mají nějaké tajemství, které smí vědět úplně každý kromě nás dvou. Bylo to nepříjemné a trapné. Později přišel Stu a Vianna a Max se snažil vyjednávat a získat jejich tajemství za to naše. Potom řekl, že Vianna je stejně drbna, a Stu se jí snažil bránit, čemuž jsem moc nerozuměla, protože každý ví, že Vianna je doopravdy drbna. Navíc ten komentář ani nebyl tak jízlivý, když vezmeme v úvahu to, že přicházel od Maxe. Tak jsme se rozhodli, že to nikomu neřekneme. Ale usmířila jsem se se Stuem asi o pět minut později, a absolutně nechápu, jak je to možné, ale to samé udělali i Max s Viann. Bylo to nějak asi kvůli tomu, že on po ní hodil pastelku a pak si to u ní chtěl napravit? Tak něco. Takže je to zase dobrý. I když furt mám trošku pifku na Viannu, protože nás sledovala, jak se s Maxem líbáme. Ale vzhledem k tomu, že jsou teď s Maxem velcí kamarádi, tak se přes to prostě nějak přenesu.

A teď už zbývá jen zabalit věci a užít si posledních několik dnů v Bradavicích, než bude léto a zase se všechno změní.