How do I get closure?

Došlo mi to pár dní před Vánoci, že teprve tou fackou jsem se stala součástí sporu. Až do té chvíle jsem mohla říct o tom, co se děje, komukoliv, aniž bych o tom pochybovala. Bylo to celý trapný a nepříjemný, ale věděla jsem, že jsem oběť - oběť okolností, oběť Laurie a jejích hloupých malých her, které hraje s lidmi místo s hračkami. Ale poté, co jsem nad tím vším, a hlavně nad sebou, ztratila kontrolu, a jednu jí vlepila, už nejsem čistá. Nechala jsem ji, aby mě do toho zatáhla, a upřímně, i když vím, že to je přesně to, co chtěla, hrozně se stydím a přála bych si, abych mohla vrátit čas a prostě to opravit; prostě místo toho říct něco úplně podprahově ubohého a zlého, jako to vždycky dělá ona. Já nevím. Teď už o sobě vím, že nikdy není dobré, když ztratím trpělivost. Do prčic, ani říct Tie jsem to pořádně nemohla, a když jsem se odhodlala, tak to bylo hrozně složité, protože jsem se bála, že mě za to bude odsuzovat. Vždyť já sebe za to odsuzuju. I když to Abby s Maxem celkem chválili a nejnekonfliktnější člověk, kterého znám, Barry, řekl, že to bylo pochopitelné.

Takže kvůli tomuhle všemu jsem si připadala, že bych mohla - a měla - udělat právě já krůček k usmíření. Protože teď už dost možná nejsem jen oběť, ale mám svůj podíl viny na tom, že jsme tam kde jsme. To je důvod, proč jsem napsala ten dopis, a nechala Stua, aby si ho přečetl a zhodnotil, i když je to celé tak trapné.

A ona nezareagovala. Aurora a Vianna mi zkusily říct něco o tom, jak byla tu noc, kdy se vrátila do hradu, unavená, ale viděla jsem na jejich výrazech, že ve skutečnosti je jim líto, že ji to vůbec nezajímalo, a že mě chtěly ušetřit žalu a trapnosti. Bylo to od nich hezké. Jenže Laurie nic neřekla ani den poté, ani žádný z dalších dnů.

Slíbila jsem si, že už to celé nechám být, pokud to bude takhle. Protože jsem udělala všechno, co jsem mohla. Několikrát jsem se omluvila za něco, co začala ona. Takže teď jsem naštvaná na sebe samu, že to nakonec ve skutečnosti neumím prostě pustit. Snažím se najít něco, čím by se to uzavřelo, něco, co by mě praštilo a skutečně finálně mi řeklo něco jako, "už nikdy nebudete kamarádky. Vždycky tě bude trestat za to, že jsi sama sebou. Přestaň se litovat a vykašli se na to". Ale nemůžu takové uzavření najít.

Tak asi tak, no. Vánoce byly super, ale tohle je to jediné, co mám teď v hlavě. Pitomou Laurie. Ne nádherný obraz od Maxe, to všechno, co s ním zažívám, ani drahou večeři, na kterou spolu půjdeme. Ne Abby, která mi dala k Vánocům nové album od Taylor, ani Barryho, který ho se mnou nadšeně po večerech poslouchá. Ne moje holky Viannu a Auroru, které se konečně dovedly vypořádat s tím, že s Laurie nejsme kamarádky, a přitom se se mnou bavit, a já jsem jim za to vděčná. Ne Tie a její super dárek. Ne Stua, který je můj nejlepší kamarád, ani Lyse, se kterým mám ty nejhlubší rozhovory. Ta jediná osoba, bez které bych se klidně obešla, kdyby vůbec neexistovala, je to jediné, nad čím můžu přemýšlet, i když všechno ostatní mi dělá radost. Já jsem vážně marná, co?

Jmelí

Je Štědrý večer. Neměla bych být vzhůru. Měla bych spát, jak nejrychleji to jde, abych mohla hned brzičko ráno vstát a vybalit všecky dárky. Ale to se neděje. Nemůžu spát rozrušením. Ten největší dárek už jsem dostala, a teď ho musím trochu vstřebat.

Ani nechci psát o tom všem, co se dělo předtím. Víkend před Vánoci byl strašnej. Prasinky se zřítily, zatímco tam byl Max, Stu a Kate. Laurie řekla lidem odpornou lež o tom, že jsem ležela se Stuem pod dekou, a že s ním asi chodím. Holky se pak úplně nehrnuly do toho pomáhat klukům, když přišli celí zmrzlí, otřesení a šokování z Prasinek. Dala jsem jí přede všemi facku. To ode mě bylo hodně špatné, ale fakt už jsem nevěděla, co dál. Cítila jsem se hrozně zraněně. Další den se odstěhovala a šla žalovat profesoru Leicestorovi, samozřejmě bez toho, aby vypověděla všechno, co tomu předcházelo. Pověděla jsem mu to potom, co mě káral a říkal mi, že jsem ho zklamala. Viann na mě pak byla naštvaná, když zjistila, že jsem o tom profesorovi řekla. Brečela jsem a Stu mě utěšoval (je hrozné zlatíčko). Usmířily jsme se. Napsala jsem dopis Laurie a přiložila ho k dárku, který jsem pro ni koupila už v létě. A to by bylo všechno, co se týče nutného shrnutí těch nepříjemností, které se udály.

A teď něco o Vánocích. Miluju Vánoce, víš? Jsou to ty nejlepší svátky. Miluju toho slavnostního ducha, to, jak jsou lidi spolu, balení dárků, zdobení vánočního stromku, jedení cukroví, tohle všechno.

Max říkal, že nemá rád Vánoce. Max taky říkal nějaké dost ošklivé věci Vianně o tom, jak hned nešla pomoct Stuovi, a vůbec o celém jejich vztahu. Myslím si, že nemyslel tak úplně vážně ani jednu z těchto věcí. Odmítl připustit, že by bylo lepší omluvit se Vianně za svá slova. Připustil zato, že Vánoce možná nejsou tak úplně špatné.

Dárky, které jsem si objednala pro všechny svoje kamarády, konečně dneska dorazily. Většinu dne jsem strávila jejich balením a psaním dopisu pro Laurie. Dala jsem ho přečíst Stuovi, protože věřím, že to je ten nejlepší člověk na usmiřování na světě. No, možná že ne na světě, ale v Havraspáru určitě. (Raději jsem se rozhodla neříkat o tom vůbec Maxovi, protože si dovedu představit, že by mohl být proti.) Stu říkal, že by to sám nenapsal lépe, a dokonce, že je na mě HRDÝ! Myslela jsem si, že vyletím do oblak pýchou, když to řekl. Jakoby, asi to řekl, abych se cítila lépe, ale nebudu nad tím teď takhle přemýšlet. Ten nejpřátelštější člověk mě ujistil, že ten dopis je dobrý. Teď můžu jen čekat. A pokud to nepomůže, budu vědět, že jsem udělala všechno, co jsem mohla.

Na štědrovečerní večeři jsem se rozhodla ozkoušet svoje nové zelené šaty. Myslím, že vypadají celkem dobře. A teď to navíc budou ty nejdůležitější šaty v mém šatníku. Maxwell měl moc pěkný oblek a vypadal skvěle. Večeřeli jsme. Bylo to klidné a pěkné. Pak jsme se vrátili do společenské místnosti a musela jsem jít zabalit zbytek dárečků. Skončila jsem až později večer, po večerce, a ještě jsem je potřebovala dát do truhel ve Vstupní síni. Max souhlasil, že půjde se mnou. Bylo to takové dobrodružství, které jsme si už dřív tak trochu naplánovali, ale bylo to hodně jiné, než jsem čekala; možná, protože je Štědrý večer, byla jsem ve slavnostní náladě a taky jsem úplně nepředpokládala, že by se mohlo stát, že vběhneme do rány nějakému profesorovi zrovna v tenhle den v roce. Max mi pomohl s dárky dolů a pak přišel s takovým nápadem, že bychom si prošli sklepení, kde to vypadá v noci jinak než ve dne. Hodně jsem se bála, ale snažila jsem se nedat to najevo před Maxem, protože by si pak mohl myslet, že jsem naprostý strašpytel, a to bych byla nerada. Ale stejně to na mně viděl, a byl tak hodný, že pak navrhl, že půjdeme k divadlu. To bylo překvapivě odemčené. Byli jsme tam spolu, v potemnělém divadle, úplně sami, v naprostém tichu, bylo to skvělý. Bylo tam takové to kouzlo okamžiku, jak o něm lidé někdy mluví. Pak začal hrát na klavír. Hrál vánoční skladby a bylo to strašně krásný. Stěží se mi to popisuje. Některé věci se možná nedají napsat. Nemůžeš je říct. Nemůžeš je namalovat ani vyfotit. Musíš je prostě žít. Tenhle večer byl jednou z nich. Doufám, že to cítil stejně. Maxwell nemá moc dobré vzpomínky na Vánoce. Přála bych si být jeho šťastnou vzpomínkou pro tyhle Vánoce. Seděla jsem tam, opírajíc se o piáno, tiše zpívajíc vánoční písničky, a doufala jsem, že ten moment nikdy neskončí.

Ale skončil. Vždycky musí skončit. Bylo pozdě v noci a už jsem se trochu strachovala, že by si lidé z koleje mohli všimnout, že tam nejsme, což by byla katastrofa. Kráčeli jsme společně ztichlým hradem. Myslím, že možná venku sněžilo. Ve skutečnosti nemám ponětí, co se dělo venku. Akorát vím, že v mojí duši sněžilo. Vánoční světýlka tam svítila jako o život a hrála štěstí šířící muzika. Dneska večer jsem nelitovala ani sekundu, že jsem neodjela domů na Vánoce.

Konečně jsme dorazili ke koleji. Nad vstupem viselo jmelí a Max řekl, že nemá ten zvyk, co je s ním spojený, rád. Nevěděla jsem, co říct, a tak jsem to akorát odkývala, protože cokoliv jiného by mohlo být dost divný. A pak se ukázalo docela jasně, že Max tou tradicí zas až tak moc neopovrhuje. Byla to taková malá třešnička na dortu podivuhodně krásného večera. Měla jsem svojí první pusu, můj bože! Pod jmelím. Ve svých nejlepších šatech (které se tím staly šaty nejdůležitějšími), uprostřed vánoční noci. Mohlo by na tom být něco ještě romantičtějšího? Mohla bych být ještě blíž k tomu být princeznou, jak jsme si s Aurorou ještě před půl rokem akorát hrály? Tomu můžu stěží věřit.

Bylo to krátké a... snadné. Mnohem snazší, než jsem si představovala. Mnohem méně nechutné. Pheo měla pravdu: kluci nakonec nejsou tak strašní.

Pořád je tu asi ta možnost, že Max jenom čeká na příležitost začít si ze mě tropit žerty, ponížit mě, zesměšnit, vysmívat se mi se svými kamarády. Ale nemyslím si, že mě to zajímá. Jak by na tom mohlo vůbec záležet, kdyby by bylo tak strašně příjemné být zrazována?

Ach, nemůžu se dočkat, až to řeknu Abby. Už spí. To mi nebude věřit, nebo bude? Měla by mi to vůbec věřit? Měla bych udržet pusu zavřenou? Jsem toho schopná? Ach bože. Musím spát. Ale jak může někdo spát, když se pořád trochu chvěje? Mohla bych si o něm třeba nechat zdát? Jenom pro dnešek, jenom pro tu dnešní zázračnou vánoční noc?

Tanec s ďáblem

Minulý víkend mi připadal jiný než jakýkoliv jiný víkend. Už pár dnů před víkendem byly jiné. A taky já si připadám jiná. Abby to furt komentuje a já nevím, jestli mi jen nasadila brouka do hlavy, nebo jestli se skutečně něco divného odehrává mezi mnou a Maxwellem. Často se mi zdá, že nás lidi civí, a čekají na nějakou odpověď, kterou nemám, protože skutečně upřímně nevím, co se děje.

Jenom prostě, začali jsme spolu trávit hodně času a je to odlišné od všeho, co jsem dosud znala s kýmkoliv. Připadá mi to, jako že mě lidi možná trochu soudí, protože já a Laurie se pořád hádáme a mohlo by to vypadat divně, že jsem si s ním docela blízko poté, co se rozešli. Je to celé o tom, že máme společného nepřítele? Je to ten důvod, proč spolu tak dobře vycházíme? Ale pak... byl by tohle důvod k tomu, aby mi do ucha kouzlem šeptal "dneska ti to sluší"?

Myslím si, že on Laurie doopravdy nesnáší. Když zpívala v divadle, měl na ni pořád takové poznámky, a musím říct, že je to dobrý pocit a pocit něčeho špatného zároveň. Chci tím říct, na jednu stranu je hezké mít kamaráda, kdo je v tomhle sporu na mojí straně, ale taky si myslím, že nenávist nikdy nic nevyřeší, a že by bylo správné být ten lepší člověk a mít dveře otevřené pro případ, že by se Laurie chtěla usmířit. Maxwell tohle úplně nepodporuje.

Taky má nějaké problémy s Barrym. Je pro mě těžké věřit tomu, že by si Barry něco vymýšlel, nebo že by rozdmýchával špatné vztahy jen tak pro nic za nic. A Maxwell navíc připustil, že mu udělal nějaké špatné věci. Snažím se ho pošťouchnout k tomu, aby se Barrymu omluvil. Nemůžu vystát to, že Barry, ten kamarád, který mi rozumí a kterého mám tolik ráda, a Maxwell, ten, jak... no, jak s ním chci trávit úplně všechen čas, se spolu hádají. Chci být prostě kamarádka jich obou, bez dramatu, a oni se přitom nemají rádi kvůli něčemu, co udělal Maxwell v prváku.

Od začátku tohohle školního roku nás na hradě obklopují zvláštní věci. Nejdřív to bylo to zvláštní světlo a pak naopak tma během slavnostní hostiny. Potom to strašné počasí - bouřka je snad každý druhý den, na což nejsem zvyklá (ale taky je možné, že je to ve Skotsku běžné, což doufám že ne, protože mám moc ráda podzimní sluníčko, když může člověk využít poslední paprsky tepla a slunce k létání na koštěti a čtení v korunách stromů).

Trochu deště a hromů bych ale přesto zvládla. Ale aby famfrpálový trénink předčasně v půlce ukončila... TORNÁDA? Nejsem si jistá, jestli si na něco takovýho můžu zvyknout. Celé se to stalo tak náhle - nad lesem se objevil obrovský temný mrak, který se rychle přibližoval. A pak přišel ten srašný vítr. Málem jsem spadla z koštěte!!! Spěchali jsme dovnitř, následujíce instrukce profesůrka, a fakt si myslím, že bychom všichni mohli umřít (a poletovat někde hodně vysoko ve vzduchu i bez koštěte), kdyby byl náš útěk jen o trošičku pomalejší.

Pak jsme byli všichni v kolejní místnosti, když jsme se tam vrátili, kromě Barryho! Strašně jsme se báli, že se mu něco hrozného stalo, naposledy toho dne jsme ho viděli na divadle. Nakonec se naštěstí ukázal, ale aby toho nebylo málo, tak vítr vyrazil dveře na balkon věže a to hrozné tornádo se dostalo dovnitř! Všechno lítalo a já se tak HROZNĚ BÁLA! Vůbec to nebylo nic přirozeného, co se dělo. Ani nevím, jak ta bouře skončila, protože jsme všichni raději šli dolů z věže, abychom našli pomoc. Profesůrek a profesor Leicester pak prováděli nějaká kouzla, aby posílili okna a dveře ve spolce. Jo, a Maxwell mě pak objal, aby mi bylo líp. Bylo mi líp.

Během Halloweenu, který byl jinak moc fajn, pak přišly zase ty výpadky světla. Maxwell se mě snažil uklidnit tím, že to je určitě součást halloweenského programu, ale myslím si, že tomu nevěřil ani on sám. Hodně jsem se snažila, aby mi ty zvláštní věci nepokazily večer. Půjčila jsem si hezké zelené šaty, protože Maxwell říkal, že zelená mi sluší, a seděla jsem u jednoho stolu se Stuem a Maxwellem. Bylo by lepší, kdybychom všichni seděli u jednoho stolu, ale nebyly dost velké. Viděla jsem, že Auroru to trochu mrzelo, a tak jsme se později přesunuli do společenské místnosti, abychom byli všichni spolu.

Ale ještě předtím... jsme tančili. Já a Maxwell jsme tancovali! Zeptal se mě tak mile; k ničemu mě nenutil, jako Laurie minulý rok na oslavě konce prázdnin. Nevím, proč jsem řekla ano, asi jsem vůbec nebyla při sobě, ale přišlo mi, že by prostě bylo hezký udělat spolu něco takovýho. Tak jsme šli a on mi řekl všechno o tom co mám dělat a bylo to takový hezký. Skoro mě i nechalo chladnou, že hned vedle nás tančil profesůrek. A celou dobu jsem se musela usmívat. No, a pak tu krásnou chvilku kompletně zničil blackout. Ale na tom už nezáleželo. Už jsem měla dobrou náladu a nedala se mi tak snadno sebrat.

Vlastně když jsem to všechno tak napsala, tak už se ani nebojím, že mě lidi budou odsuzovat za moje přátelství s Maxwellem. Nedělám nic špatně. A taky Stu je s tím v pohodě, a on zná Maxwella ze všech nejlíp, takže by mi určitě řekl, kdyby se dělo něco nesprávného. Jo, Stu je taky skvělý kamarád. Minule jsme si povídali skoro celou noc! Pod jeho dekou. A pak jsme oba usnuli, trošku přitulení, což bylo divný a zároveň moc hezký. Zdá se, že Stu o tom neví, protože usnul jako první, a neplánuju mu to říkat, protože by to bylo trapný. Taky mám takový dojem, že by se to nelíbilo Viann, protože má Stua hodně ráda, a tak je jenom dobře, že jsem jediná, kdo to ví. Každopádně jsem ráda, že mám takovýho kamaráda. S takovými přáteli společně zvládneme všechno, co se tenhle rok v Bradavicích děje.