Jmelí

Je Štědrý večer. Neměla bych být vzhůru. Měla bych spát, jak nejrychleji to jde, abych mohla hned brzičko ráno vstát a vybalit všecky dárky. Ale to se neděje. Nemůžu spát rozrušením. Ten největší dárek už jsem dostala, a teď ho musím trochu vstřebat.

Ani nechci psát o tom všem, co se dělo předtím. Víkend před Vánoci byl strašnej. Prasinky se zřítily, zatímco tam byl Max, Stu a Kate. Laurie řekla lidem odpornou lež o tom, že jsem ležela se Stuem pod dekou, a že s ním asi chodím. Holky se pak úplně nehrnuly do toho pomáhat klukům, když přišli celí zmrzlí, otřesení a šokování z Prasinek. Dala jsem jí přede všemi facku. To ode mě bylo hodně špatné, ale fakt už jsem nevěděla, co dál. Cítila jsem se hrozně zraněně. Další den se odstěhovala a šla žalovat profesoru Leicestorovi, samozřejmě bez toho, aby vypověděla všechno, co tomu předcházelo. Pověděla jsem mu to potom, co mě káral a říkal mi, že jsem ho zklamala. Viann na mě pak byla naštvaná, když zjistila, že jsem o tom profesorovi řekla. Brečela jsem a Stu mě utěšoval (je hrozné zlatíčko). Usmířily jsme se. Napsala jsem dopis Laurie a přiložila ho k dárku, který jsem pro ni koupila už v létě. A to by bylo všechno, co se týče nutného shrnutí těch nepříjemností, které se udály.

A teď něco o Vánocích. Miluju Vánoce, víš? Jsou to ty nejlepší svátky. Miluju toho slavnostního ducha, to, jak jsou lidi spolu, balení dárků, zdobení vánočního stromku, jedení cukroví, tohle všechno.

Max říkal, že nemá rád Vánoce. Max taky říkal nějaké dost ošklivé věci Vianně o tom, jak hned nešla pomoct Stuovi, a vůbec o celém jejich vztahu. Myslím si, že nemyslel tak úplně vážně ani jednu z těchto věcí. Odmítl připustit, že by bylo lepší omluvit se Vianně za svá slova. Připustil zato, že Vánoce možná nejsou tak úplně špatné.

Dárky, které jsem si objednala pro všechny svoje kamarády, konečně dneska dorazily. Většinu dne jsem strávila jejich balením a psaním dopisu pro Laurie. Dala jsem ho přečíst Stuovi, protože věřím, že to je ten nejlepší člověk na usmiřování na světě. No, možná že ne na světě, ale v Havraspáru určitě. (Raději jsem se rozhodla neříkat o tom vůbec Maxovi, protože si dovedu představit, že by mohl být proti.) Stu říkal, že by to sám nenapsal lépe, a dokonce, že je na mě HRDÝ! Myslela jsem si, že vyletím do oblak pýchou, když to řekl. Jakoby, asi to řekl, abych se cítila lépe, ale nebudu nad tím teď takhle přemýšlet. Ten nejpřátelštější člověk mě ujistil, že ten dopis je dobrý. Teď můžu jen čekat. A pokud to nepomůže, budu vědět, že jsem udělala všechno, co jsem mohla.

Na štědrovečerní večeři jsem se rozhodla ozkoušet svoje nové zelené šaty. Myslím, že vypadají celkem dobře. A teď to navíc budou ty nejdůležitější šaty v mém šatníku. Maxwell měl moc pěkný oblek a vypadal skvěle. Večeřeli jsme. Bylo to klidné a pěkné. Pak jsme se vrátili do společenské místnosti a musela jsem jít zabalit zbytek dárečků. Skončila jsem až později večer, po večerce, a ještě jsem je potřebovala dát do truhel ve Vstupní síni. Max souhlasil, že půjde se mnou. Bylo to takové dobrodružství, které jsme si už dřív tak trochu naplánovali, ale bylo to hodně jiné, než jsem čekala; možná, protože je Štědrý večer, byla jsem ve slavnostní náladě a taky jsem úplně nepředpokládala, že by se mohlo stát, že vběhneme do rány nějakému profesorovi zrovna v tenhle den v roce. Max mi pomohl s dárky dolů a pak přišel s takovým nápadem, že bychom si prošli sklepení, kde to vypadá v noci jinak než ve dne. Hodně jsem se bála, ale snažila jsem se nedat to najevo před Maxem, protože by si pak mohl myslet, že jsem naprostý strašpytel, a to bych byla nerada. Ale stejně to na mně viděl, a byl tak hodný, že pak navrhl, že půjdeme k divadlu. To bylo překvapivě odemčené. Byli jsme tam spolu, v potemnělém divadle, úplně sami, v naprostém tichu, bylo to skvělý. Bylo tam takové to kouzlo okamžiku, jak o něm lidé někdy mluví. Pak začal hrát na klavír. Hrál vánoční skladby a bylo to strašně krásný. Stěží se mi to popisuje. Některé věci se možná nedají napsat. Nemůžeš je říct. Nemůžeš je namalovat ani vyfotit. Musíš je prostě žít. Tenhle večer byl jednou z nich. Doufám, že to cítil stejně. Maxwell nemá moc dobré vzpomínky na Vánoce. Přála bych si být jeho šťastnou vzpomínkou pro tyhle Vánoce. Seděla jsem tam, opírajíc se o piáno, tiše zpívajíc vánoční písničky, a doufala jsem, že ten moment nikdy neskončí.

Ale skončil. Vždycky musí skončit. Bylo pozdě v noci a už jsem se trochu strachovala, že by si lidé z koleje mohli všimnout, že tam nejsme, což by byla katastrofa. Kráčeli jsme společně ztichlým hradem. Myslím, že možná venku sněžilo. Ve skutečnosti nemám ponětí, co se dělo venku. Akorát vím, že v mojí duši sněžilo. Vánoční světýlka tam svítila jako o život a hrála štěstí šířící muzika. Dneska večer jsem nelitovala ani sekundu, že jsem neodjela domů na Vánoce.

Konečně jsme dorazili ke koleji. Nad vstupem viselo jmelí a Max řekl, že nemá ten zvyk, co je s ním spojený, rád. Nevěděla jsem, co říct, a tak jsem to akorát odkývala, protože cokoliv jiného by mohlo být dost divný. A pak se ukázalo docela jasně, že Max tou tradicí zas až tak moc neopovrhuje. Byla to taková malá třešnička na dortu podivuhodně krásného večera. Měla jsem svojí první pusu, můj bože! Pod jmelím. Ve svých nejlepších šatech (které se tím staly šaty nejdůležitějšími), uprostřed vánoční noci. Mohlo by na tom být něco ještě romantičtějšího? Mohla bych být ještě blíž k tomu být princeznou, jak jsme si s Aurorou ještě před půl rokem akorát hrály? Tomu můžu stěží věřit.

Bylo to krátké a... snadné. Mnohem snazší, než jsem si představovala. Mnohem méně nechutné. Pheo měla pravdu: kluci nakonec nejsou tak strašní.

Pořád je tu asi ta možnost, že Max jenom čeká na příležitost začít si ze mě tropit žerty, ponížit mě, zesměšnit, vysmívat se mi se svými kamarády. Ale nemyslím si, že mě to zajímá. Jak by na tom mohlo vůbec záležet, kdyby by bylo tak strašně příjemné být zrazována?

Ach, nemůžu se dočkat, až to řeknu Abby. Už spí. To mi nebude věřit, nebo bude? Měla by mi to vůbec věřit? Měla bych udržet pusu zavřenou? Jsem toho schopná? Ach bože. Musím spát. Ale jak může někdo spát, když se pořád trochu chvěje? Mohla bych si o něm třeba nechat zdát? Jenom pro dnešek, jenom pro tu dnešní zázračnou vánoční noc?