Došlo mi to pár dní před Vánoci, že teprve tou fackou jsem se stala součástí sporu. Až do té chvíle jsem mohla říct o tom, co se děje, komukoliv, aniž bych o tom pochybovala. Bylo to celý trapný a nepříjemný, ale věděla jsem, že jsem oběť - oběť okolností, oběť Laurie a jejích hloupých malých her, které hraje s lidmi místo s hračkami. Ale poté, co jsem nad tím vším, a hlavně nad sebou, ztratila kontrolu, a jednu jí vlepila, už nejsem čistá. Nechala jsem ji, aby mě do toho zatáhla, a upřímně, i když vím, že to je přesně to, co chtěla, hrozně se stydím a přála bych si, abych mohla vrátit čas a prostě to opravit; prostě místo toho říct něco úplně podprahově ubohého a zlého, jako to vždycky dělá ona. Já nevím. Teď už o sobě vím, že nikdy není dobré, když ztratím trpělivost. Do prčic, ani říct Tie jsem to pořádně nemohla, a když jsem se odhodlala, tak to bylo hrozně složité, protože jsem se bála, že mě za to bude odsuzovat. Vždyť já sebe za to odsuzuju. I když to Abby s Maxem celkem chválili a nejnekonfliktnější člověk, kterého znám, Barry, řekl, že to bylo pochopitelné.
Takže kvůli tomuhle všemu jsem si připadala, že bych mohla - a měla - udělat právě já krůček k usmíření. Protože teď už dost možná nejsem jen oběť, ale mám svůj podíl viny na tom, že jsme tam kde jsme. To je důvod, proč jsem napsala ten dopis, a nechala Stua, aby si ho přečetl a zhodnotil, i když je to celé tak trapné.
A ona nezareagovala. Aurora a Vianna mi zkusily říct něco o tom, jak byla tu noc, kdy se vrátila do hradu, unavená, ale viděla jsem na jejich výrazech, že ve skutečnosti je jim líto, že ji to vůbec nezajímalo, a že mě chtěly ušetřit žalu a trapnosti. Bylo to od nich hezké. Jenže Laurie nic neřekla ani den poté, ani žádný z dalších dnů.
Slíbila jsem si, že už to celé nechám být, pokud to bude takhle. Protože jsem udělala všechno, co jsem mohla. Několikrát jsem se omluvila za něco, co začala ona. Takže teď jsem naštvaná na sebe samu, že to nakonec ve skutečnosti neumím prostě pustit. Snažím se najít něco, čím by se to uzavřelo, něco, co by mě praštilo a skutečně finálně mi řeklo něco jako, "už nikdy nebudete kamarádky. Vždycky tě bude trestat za to, že jsi sama sebou. Přestaň se litovat a vykašli se na to". Ale nemůžu takové uzavření najít.
Tak asi tak, no. Vánoce byly super, ale tohle je to jediné, co mám teď v hlavě. Pitomou Laurie. Ne nádherný obraz od Maxe, to všechno, co s ním zažívám, ani drahou večeři, na kterou spolu půjdeme. Ne Abby, která mi dala k Vánocům nové album od Taylor, ani Barryho, který ho se mnou nadšeně po večerech poslouchá. Ne moje holky Viannu a Auroru, které se konečně dovedly vypořádat s tím, že s Laurie nejsme kamarádky, a přitom se se mnou bavit, a já jsem jim za to vděčná. Ne Tie a její super dárek. Ne Stua, který je můj nejlepší kamarád, ani Lyse, se kterým mám ty nejhlubší rozhovory. Ta jediná osoba, bez které bych se klidně obešla, kdyby vůbec neexistovala, je to jediné, nad čím můžu přemýšlet, i když všechno ostatní mi dělá radost. Já jsem vážně marná, co?
