Minulý víkend mi připadal jiný než jakýkoliv jiný víkend. Už pár dnů před víkendem byly jiné. A taky já si připadám jiná. Abby to furt komentuje a já nevím, jestli mi jen nasadila brouka do hlavy, nebo jestli se skutečně něco divného odehrává mezi mnou a Maxwellem. Často se mi zdá, že nás lidi civí, a čekají na nějakou odpověď, kterou nemám, protože skutečně upřímně nevím, co se děje.
Jenom prostě, začali jsme spolu trávit hodně času a je to odlišné od všeho, co jsem dosud znala s kýmkoliv. Připadá mi to, jako že mě lidi možná trochu soudí, protože já a Laurie se pořád hádáme a mohlo by to vypadat divně, že jsem si s ním docela blízko poté, co se rozešli. Je to celé o tom, že máme společného nepřítele? Je to ten důvod, proč spolu tak dobře vycházíme? Ale pak... byl by tohle důvod k tomu, aby mi do ucha kouzlem šeptal "dneska ti to sluší"?
Myslím si, že on Laurie doopravdy nesnáší. Když zpívala v divadle, měl na ni pořád takové poznámky, a musím říct, že je to dobrý pocit a pocit něčeho špatného zároveň. Chci tím říct, na jednu stranu je hezké mít kamaráda, kdo je v tomhle sporu na mojí straně, ale taky si myslím, že nenávist nikdy nic nevyřeší, a že by bylo správné být ten lepší člověk a mít dveře otevřené pro případ, že by se Laurie chtěla usmířit. Maxwell tohle úplně nepodporuje.
Taky má nějaké problémy s Barrym. Je pro mě těžké věřit tomu, že by si Barry něco vymýšlel, nebo že by rozdmýchával špatné vztahy jen tak pro nic za nic. A Maxwell navíc připustil, že mu udělal nějaké špatné věci. Snažím se ho pošťouchnout k tomu, aby se Barrymu omluvil. Nemůžu vystát to, že Barry, ten kamarád, který mi rozumí a kterého mám tolik ráda, a Maxwell, ten, jak... no, jak s ním chci trávit úplně všechen čas, se spolu hádají. Chci být prostě kamarádka jich obou, bez dramatu, a oni se přitom nemají rádi kvůli něčemu, co udělal Maxwell v prváku.
Od začátku tohohle školního roku nás na hradě obklopují zvláštní věci. Nejdřív to bylo to zvláštní světlo a pak naopak tma během slavnostní hostiny. Potom to strašné počasí - bouřka je snad každý druhý den, na což nejsem zvyklá (ale taky je možné, že je to ve Skotsku běžné, což doufám že ne, protože mám moc ráda podzimní sluníčko, když může člověk využít poslední paprsky tepla a slunce k létání na koštěti a čtení v korunách stromů).
Trochu deště a hromů bych ale přesto zvládla. Ale aby famfrpálový trénink předčasně v půlce ukončila... TORNÁDA? Nejsem si jistá, jestli si na něco takovýho můžu zvyknout. Celé se to stalo tak náhle - nad lesem se objevil obrovský temný mrak, který se rychle přibližoval. A pak přišel ten srašný vítr. Málem jsem spadla z koštěte!!! Spěchali jsme dovnitř, následujíce instrukce profesůrka, a fakt si myslím, že bychom všichni mohli umřít (a poletovat někde hodně vysoko ve vzduchu i bez koštěte), kdyby byl náš útěk jen o trošičku pomalejší.
Pak jsme byli všichni v kolejní místnosti, když jsme se tam vrátili, kromě Barryho! Strašně jsme se báli, že se mu něco hrozného stalo, naposledy toho dne jsme ho viděli na divadle. Nakonec se naštěstí ukázal, ale aby toho nebylo málo, tak vítr vyrazil dveře na balkon věže a to hrozné tornádo se dostalo dovnitř! Všechno lítalo a já se tak HROZNĚ BÁLA! Vůbec to nebylo nic přirozeného, co se dělo. Ani nevím, jak ta bouře skončila, protože jsme všichni raději šli dolů z věže, abychom našli pomoc. Profesůrek a profesor Leicester pak prováděli nějaká kouzla, aby posílili okna a dveře ve spolce. Jo, a Maxwell mě pak objal, aby mi bylo líp. Bylo mi líp.
Během Halloweenu, který byl jinak moc fajn, pak přišly zase ty výpadky světla. Maxwell se mě snažil uklidnit tím, že to je určitě součást halloweenského programu, ale myslím si, že tomu nevěřil ani on sám. Hodně jsem se snažila, aby mi ty zvláštní věci nepokazily večer. Půjčila jsem si hezké zelené šaty, protože Maxwell říkal, že zelená mi sluší, a seděla jsem u jednoho stolu se Stuem a Maxwellem. Bylo by lepší, kdybychom všichni seděli u jednoho stolu, ale nebyly dost velké. Viděla jsem, že Auroru to trochu mrzelo, a tak jsme se později přesunuli do společenské místnosti, abychom byli všichni spolu.
Ale ještě předtím... jsme tančili. Já a Maxwell jsme tancovali! Zeptal se mě tak mile; k ničemu mě nenutil, jako Laurie minulý rok na oslavě konce prázdnin. Nevím, proč jsem řekla ano, asi jsem vůbec nebyla při sobě, ale přišlo mi, že by prostě bylo hezký udělat spolu něco takovýho. Tak jsme šli a on mi řekl všechno o tom co mám dělat a bylo to takový hezký. Skoro mě i nechalo chladnou, že hned vedle nás tančil profesůrek. A celou dobu jsem se musela usmívat. No, a pak tu krásnou chvilku kompletně zničil blackout. Ale na tom už nezáleželo. Už jsem měla dobrou náladu a nedala se mi tak snadno sebrat.
Vlastně když jsem to všechno tak napsala, tak už se ani nebojím, že mě lidi budou odsuzovat za moje přátelství s Maxwellem. Nedělám nic špatně. A taky Stu je s tím v pohodě, a on zná Maxwella ze všech nejlíp, takže by mi určitě řekl, kdyby se dělo něco nesprávného. Jo, Stu je taky skvělý kamarád. Minule jsme si povídali skoro celou noc! Pod jeho dekou. A pak jsme oba usnuli, trošku přitulení, což bylo divný a zároveň moc hezký. Zdá se, že Stu o tom neví, protože usnul jako první, a neplánuju mu to říkat, protože by to bylo trapný. Taky mám takový dojem, že by se to nelíbilo Viann, protože má Stua hodně ráda, a tak je jenom dobře, že jsem jediná, kdo to ví. Každopádně jsem ráda, že mám takovýho kamaráda. S takovými přáteli společně zvládneme všechno, co se tenhle rok v Bradavicích děje.
