Podzim v duši

Co je ta nejpodzimnější věc, která se tenhle podzim zatím stala nebo děje? Je to rozchod Maxwella a Laurie? Je to snad ten neustávající studený déšť? Nebo začal podzim smrtí profesora Hamiltona? Nebo možná... je to ležení pod dekou ve společenské místnosti se svými kamarády, zatímco se děje tohle všechno, postupné sbližování se a lepší poznávání se za dlouhých večerů, opírajíce se o vzájemnou podporu a útěchu?

Myslím, že ten poslední bod je to nejpodzimnější. Což ty ostatní věci nedělá o nic méně důležité.

Věci obecně nejdou moc dobře. Ani se nebudu snažit psát to v pořadí, jak se to všechno událo. Chvilku jsem si myslela, že se pokusím všechny ty události rozřadit podle toho, jestli jsou "dobré" nebo "špatné", ale došlo mi, že už nejsem schopná tak snadno přiřadit tomu všemu plusová nebo mínusová znamínka.

Tak třeba celá ta věc mezi Laurie a Maxwellem. Uvědomila jsem si, jak strašně vzdálená jsem té malé June, kterou jsem byla jen před pár měsíci. (A to jak metaforicky, tak doslova. Hrozně rostu! Jakoby, minulý rok, když mě mamka měřila, jsem byla asi o třináct cenťáků menší než letos. Každopádně, to není to, o čem jsem chtěla psát.) Tehdy jsem si myslela, že Laurie je moje kamarádka. Myslela jsem si taky, že Maxwell byl ten špatnej, protože moc nemluvil a byl trošku děsivý. Jenže první dojem není vždycky správný. A jako zároveň, podvědomě jsem vždycky tušila, že je něco divně, ještě před tímhletím vším. Pamatuju si, jak mě štvala Laurie, když mě ztrapnila před profesůrkem; jak byla panovačná ohledně toho, kam kdy půjdeme; nebo jak se tvářila, že ji hrozně otravuje moje existence, aniž by to mělo nějaký zjevný důvod. A tak. A na druhé straně, pamatuju si taky, jak Laurie a Viann (nebo to byla Viann a Aurora? Teď si nejsem jistá) otravovaly Maxwella jeden večer ve spolce a jak mi ho bylo líto.

A teď už se prohodili úplně a definitivně. Konečně se rozešli (dobře pro něj). Od té doby je můj vztah s nimi, hm, vlastně úplně stejný jako už předtím. Laurie se ke mně chová hrozně. Vždycky nasadí takový ten falešný úsměv, když jsou u toho další lidé, jenom proto, aby pak byla o to hnusnější, když se zavřou dveře našeho pokoje. Myslím si o sobě, že jsem celkem klidná osoba, ale mám vždycky takovou nevysvětlitelnou touhu jednu jí vrazit, když se na mě usměje tímhle způsobem. Je hrozně pokrytecká a fakt nechápu, jak s ní strávím příštích ŠEST ZATRACENÝCH LET v jednom pokoji. Dokonce jsem i spolkla všechnu svou hrdost a jednou s ní začala rozhovor. Byla jsem přátelská a doopravdy ve mně ještě byly zbytky zájmu o to, jestli se cítí v pořádku poté, co se rozešli (to bylo tak dva dny poté, a byl to den Hamiltonova pohřbu). Byla tak nepříjemná, snažila se tvrdit, že mě jako neslyšela, pak že nevěděla, že mluvím na ni (nikdo jiný tam nebyl), prostě, chtěla mě donutit, abych se prosila o její pozornost. Úplně jsem ztratila trpělivost a řekla jí, že je kráva. Pak jsem jí řekla, že se musela asi přeslechnout, protože já jsem nemluvila na ni. Já vím, já vím. To bylo hloupé a rozhodně to nebylo nutné. Ale zároveň to rozhodně nebyl žádný blesk z čistého nebe, snažila se mě vyprovokovat celé to ráno. Stejně se jí za to omluvím, když přijde a bude jí líto to všechno, co ona zase udělala a řekla mně. Ale opravdu líto. Ne jako minule.

Maxwell je zase ale fajn. Ve skutečnosti je to docela citlivý kluk, a je fakt rád, že už nemusí furt řešit Laurie. Zjistila jsem, že mi toho o sobě řekl víc, než co řekl Laurie. Všechny ty věci o Maxově rodině? Laurie to nevěděla. Takže v tu rozchodovou noc asi nezamýšlela mu tak moc ublížit, když měla ty poznámky mířené na jeho rodinu. Proč by to ale Maxwell dělal? Jak to, že mně tu informaci svěřil, ale Laurie ne? Jakože jo, já si rozhodně myslím, že jsem fakt o hodně důvěryhodnější než ona, ale myslela jsem si, že jiní lidé to tak nevidí. Musím chránit všechna tahle tajemství, která mi lidé řeknou. Nechci je nějak zklamat. Moc chci, aby mě lidi měli rádi, ale vím, že si to musím nejdřív nějak zasloužit. A přitom lidem často neumím pomoct s jejich problémy. Ale můžu jim naslouchat a pak být zticha, což lidi mají asi rádi.

Ten večer, kdy se Laurie s Maxem rozešli, jsem nechala Laurie ve společenské místnosti a šla za Maxwellem. Šel do svého pokoje poté, co ho urazila. A přišlo mi, že je to tak správné, jít za ním ho utěšit, protože Laurie řekla podle mě horší věci než on (i když na sebe byli zlí celkem vzájemně). Když jsem se vrátila, Laurie brečela. Myslím si, že to byl spíš pláč typu "rozbila jsem svou hračku a teď už si s ní nemůžu hrát", ale stejně jsem si připadala trochu provinile. Čím víc nad tím přemýším, tím víc si myslím, že jsem neudělala nic moc špatně. Laurie náš vztah pohřbila dlouho předtím. Dala mi jasně najevo, že mě nepotřebuje, že nestojí o můj zájem; zatímco Max je ke mně hodně přátelský. Plus, ona tam měla Stua s Viannou; Max neměl nikoho.

Později toho večera jsem si povídala se Stuem. Bylo mi nanic z toho všeho, objali jsme se a on se svěřil, že si vlastně není jistý, jestli ho lidé berou za kamaráda. Byla jsem z toho úplně v šoku! Stu je přece každému ten úplně nejlepší kamarád. Nechápu, proč o sobě tolik pochybuje. Každopádně, zase jsme spolu mluvili včera. Půjčil mi svou deku a já jsem si dala záležet na tom, ujistit ho, že je skvělý kamarád. Vypadalo to, že to hrozně rád slyší, a já se radovala, že vidím jeho se radovat. Pak jsme oba usnuli. Vzbudila jsem se uprostřed noci, byla jsem úplně rozlámaná, měla jsem položenou hlavu na Stuově rameni a na té zase ležela Stuova hlava. Bylo to vlastně hezký. Připadala jsem si, jako že mám skutečného kamaráda. Postupně jsem vstala, aniž bych ho vzbudila, přikryla ho dekou, zapálila mu oheň, aby mu nebyla zima, a šla do postele. Snad spal dobře.

Lys přišel o mamku, když mu bylo sedm. Řekl nám to po pohřbu profesora Hamiltona a celá ta situace byla hrozně divná. Netušila jsem, co říct. Bylo mi ho hodně líto, ale nevěděla jsem, co by rád slyšel. Později jsme o tom mluvili, jen my dva. Pořád nevím co říct. Jen doufám, že je v pohodě.

Je to na nic - celá ta věc s profesorem Hamiltonem. Vůbec nevím, jak bych se měla cíit. Tie je z toho úplně zničená (jo a mimochodem, Nathan s ní zase mluví). Moc jsem ho neznala. Ale je to zvláštní pocit, že někdo, koho jsem znala, je teď mrtvý. A už nikdy nebude zase živý. Už nás nikdy nebude učit. Ta konečnost mě děsí. Obličeje všech těch lidí na pohřbu mě děsí. Není nic, co bych mohla říct člověku, který právě ztratil někoho blízkého. Nemůžu říct nic, co by pomohlo. Připadám si bezmocná.

Měla bych asi skončit s něčím pozitivním? Fajn, mám dvě věci: profesůrek je úplně stejně milý a super jako před prázdninami, a pořídili jsme jsme si s Abby výra a pojmenovaly ho Fiyero. A to je všechno. Pokud mám být pozitivní, nemám nic víc co napsat. No, zítra je taky den...

Koupím si výra

Zdá se mi, že jak postupně vyprchává léto, současně s ním mizí spousty zbytečného dramatu, které během něj vznikly. Kromě Laurie se teď s nikým nehádám. Laurie teda doopravdy nemůžu vystát. Ale došla jsem k závěru, že bude lepší to moc nedávat najevo. Vysvětlím proč.

Takže, můj vztah s Maxwellem a Laurie přesně odráží způsob, jakým se mi oba omluvili, a to navzdory tomu, že já se k nim nechovám ani trochu rozdílně. Připadá mi, jako že všechno, čeho jsem se obávala, když se mi omlouvala, se nakonec vyplnilo.

Jeden večer jsme seděli v Děravém kotli s (myslím) Viannou, Stuem a Laurie. Povídali jsme si o domácích mazlíčcích a já řekla, že bych si moc ráda pořídila sovu. Jakou reakci by člověk tak asi čekal? "Hej, to je super, jak ji chceš pojmenovat?" Jasně. Něco takového by asi řekl kamarád (proto to taky řekli Vianna a Stu). Laurie místo toho měla obavu, jestli náhodou nebude moje zvíře dělat moc velký nepořádek, a jestli se nám dobře vejde na pokoj (kde je mimochodem jenom její bordel, já mám všechno hned u postele). "Musíš myslet hlavně na MĚ, protože JÁ mám tak málo prostoru v pokoji!" Naprosto mi v tu chvíli zkazila všechnu radost, co jsem z toho měla.

Ve skutečnosti jí na mně totiž nezáleží, záleží jí jenom na tom, jak se jí můžu hodit. A hlavně to nejdůležitější - nemůže snést pomyšlení, že bych jakkoliv narušila její plány, že bych udělala cokoliv, co chci nebo potřebuju já, a co se jakkoliv tříská s její vlastní vůlí. Možná, že jsem byla její kamarádka jen proto, že jsem taková nějaká přizpůsobivá a nemusela se se mnou namáhat nebo mi v něčem pomáhat.

S Maxwellem je to o mnoho lepší. Fakt nerozumím, jak je možné, že se zdá, že jsem si s ním blíž než s ní. Vždycky se mnou mluví tak nějak ve slušnosti. I když říká věci, jako že se mě nikdy nikdo nemůže bát, tak to neříká, jako že by se mi vysmíval; spíš je to takové přátelské pošťuchování. V poslední době si celkem povídáme a nevypadá to, že by ho otravovala moje přítomnost. A mně zase rozhodně nevadí on. Upřímně si myslím, že je možná o dost lepším člověkem uvnitř než zvenčí. Ale i kdyby se ukázalo, že to je kravina, tak furt má dost velkou rezervu na to být mnohem lepší než Laurie.

Jo a úplně od věci, teď jsem si vzpomněla, že jsem tenhle týden mluvila s Abby a říkala, že to, jak jsem byla s Barrym v muzeu, bylo rande. Musela mi slíbit, že už nebude takové pitomosti říkat, protože jinak bych ji zabila. Bylo by to TAK trapný, kdyby zjistil, že o tom někdo takhle přemýšlí. To je ta nejhloupější věc z tohohle týdne.

A taky je to jediná tak-tak pozitivní věc, co můžu tenhle týden napsat, takže pojďme zpátky k Laurie a Maxwellovi.

Chci si koupit velkou sovu. Prostě jednu z těch mohutnějších, třeba výra, nebo tak. Protože je schopný odnést nejen dopis, ale taky i třeba větší balíčky nebo tak. A taky jsou docela výři docela roztomilí. Už jsem psala, co si o tom myslela Laurie, ale všichni ostatní mě v mém nadšení podporovali. VČETNĚ Maxwella. Doslova mi řekl, že to není rozhodnutí Laurie, a že bych si měla koupit takovou sovu, jakou si přeju. Souhlasím s ním na 100 procent. Řekl mi, že s ní mluvil o našem přátelství, ale nemůže jí prý říkat, co má dělat. To znělo rozumně. Maxwell fakt není špatný kluk. Už jsem mu úplně odpustila. Tak hrozně ráda bych byla, kdyby to bylo to samé s Laurie.

Jo a mimochodem, samozřejmě, že si teda pořídím toho výra. Vianna mi nabídla, že se k nim můžu přistěhovat, kdyby byla Laurie už nesnesitelná. A taky by byly ochotné si prý vzít k sobě Laurie, což je mnohem lepší volba, protože jinak by s ní zůstala sama chudinka Abby, a to si nezaslouží. Navíc Vianna úplně nevzala v potaz skutečnost, že výři jedí žáby, a že není moc pravděpodobné, že můj výr a její žába by byly nějaké výjimky.

Dnes jsme seděli s Lysem v Děravém kotli a povídali si o všem možném, když najednou přišla Laurie a přisedla si. Od té chvíle mě vlastně furt jen kritizovala - všechno, co jsem řekla nebo udělala. Hlavně mě ale naštvalo, když začala mluvit o tom, že bych měla pracovat na svém vystupování před lidmi, aby mi to nebylo nepříjemné. Prý že to jednou budu potřebovat. Celou dobu to vykládala tak, jako že je se mnou něco špatně (a s Lysem taky), prostě proto, že si nepřipadáme dobře v záři reflektorů. Dokonce začala mluvit něco o cvokařích? Jako fakt? Začaly jsme se hádat hned dvakrát, vždycky, když Lys odešel od stolu. Vím, že bych obecně raději neměla moc říkat lidem, co si myslím, ale nemohla jsem si pomoct. Všechno to předstírání, že jsme kamarádky, mi najednou přišlo tak zbytečné, škodlivé a bolestivé. Laurie mi řekla, že se na ni dívám jako na vraha. Doopravdy si to nemyslím. Hej, jsem schopná připustit, že je těžký pro lidi si mě oblíbit. Jsem celkem trapná, nemotorná a hloupá. Ale rozhodně jsem nebyla na Laurie neslušná nebo hrubá, to v žádném případě. Strašně jsem se snažila se s ní znovu zkamarádit, několikrát jsem sama přišla s tématy, o kterých bychom si mohly povídat, a vždycky mě nějakým způsobem odmítla nebo ponížila. Jsem z toho prostě už unavená. Byla jsem z toho tak unavená v té chvíli, že se mi chtělo brečet. Což bylo suprtrapný, protože přesně v tu chvíli se vrátil Lys.

Nejsem si jistá, co budu zítra dělat. Bylo by to všechno o tolik jednodušší, kdybych nebyla tak na nic, a byla bych schopná prostě zůstat zticha. Nebylo to celý zas tak hrozný. Nebylo to úplně nesnesitelný. A hrozně se bojím toho, že lidi budou mít raději Laurie než mě a já zůstanu sama. Samozřejmě že budou mít Laurie radši - je hezčí, chytřejší (vysmívala se mi, že chci dělat jen studijní minimum, a taky se mi pořád vysmívá, že nerada sedim celé dny ve škole), společenštější, sebevědomější; je to prostě holka, kterou musí mít rád každý. A pak, když budu takhle stát proti Laurie poté, co ona je na mě takhle protivná všemi těmi lstivými a nenápadnými způsoby, všichni ti lidi si vyberou její stranu a já budu zase úplně sama. Přesně jako na základce. A to je ten důvod, proč musím spolknout všecku svojí zbytečnou hrdost (jako by bylo, na co být hrdá) a prostě Laurie tolerovat. Protože nechci přijít o všechny ty ostatní lidi.

Jo, a Lys je dost fajn.

Nesrdečná omluva

Nevím, jak bych smýšela o Lauriině omluvě, nebýt té Maxovy, která byla tak od srdce a která jí těsně předcházela. Abych řekla pravdu, nevím ve skutečnosti, co si o ní myslím, ani takhle.

Strávila jsem dva dny v Colchesteru, hlavně s mámou a s tátou. Vyrazili jsme spolu na výlet do lesa, což bylo super, a taky jsem pak šla na návštěvu k Fosterům, za Abby, která dělala zdravotní sestřičku Megan. Sice si na svou mladší sestru pořád stěžuje, ale aspoň tak nějak připustila, že ji nijak nepotěšilo, že se Megan cítila tak špatně (podle Abigail to bylo fakt hrozný!).

Musela jsem pak dohnat práci na farmě, když jsem se vrátila, a Tie mi nabídla, že mi s tím pomůže, což od ní bylo fakt super. To bylo včera, v pátek. Vyráběly jsme spolu kozí sýry, povídaly jsme si o Mie, která na Tie zřejmě žárlí, a v tu ránu se objevila ve dveřích Laurie, celá v bílém, žádajíc, abych si s ní promluvila. Přišlo mi, že by nebylo nejchytřejší všeho nechat, jen abych s ní mohla mluvit. Bylo to divný. Pár dní předtím jsem na ni narazila v bance, a byla prostě... nevím. Čekala bych, že by měla mít třeba radost, že s ní mluvím, vzhledem k okolnostem, ale místo toho kolem mě jen tak prošla a když jsem na ni zavolala, trvalo věčnost, než se otočila a vyrazila ke mně, a pak se ještě tak nějak šklebila, když jsme mluvily. Přišlo mi, jako bych se já doprošovala JÍ, abychom si promluvily, což prostě jednoznačně není ta situace, ve které bychom měly být.

Takže jsem dodělala várku sýrů a šly jsme spolu na molo. Začala mluvit; no, neřekla toho vlastně moc. Řekla, že určitě vím, za co se omlouvá. Mohla jsem se jí v tu chvíli zeptat, za co teda, ale nechtěla jsem, aby prostě... Nevím. Myslím si, že když se chce člověk omluvit, a myslí to doopravdy, tak sám řekne, co si myslí, že udělal špatně. Vyjádří to. Protože je to tak správné. A kdyby se mi doopravdy chtěla omluvit, tak by měla sama přijít na to, co má říct. Takže místo toho, abych z ní něco tlačila, tak jsem čekala, jestli něco takového řekne. A nakonec docela jo - řekla, že mi to muselo určitě ublížit, když jsem neměla žádnou pořádnou oporu, kterou jsem zrovna potřebovala. Což ale nebyla pravda, protože doslova každý kromě ní mi podporu dal. Když jsem to vyslovila nahlas, řekla, že tak to myslela - podporu od ní. Jako by jediná dobrá, pořádná opora mohla přijít od ní. Dál jsem to nekomentovala, protože jsem to nechtěla celé ještě zhoršit, ale bylo to tak nějak zvláštní od ní, takhle to říct.

Ale to je právě to. Když jsem byla bez Laurie, uvědomila jsem si, že ji tak úplně nepotřebuju. Nic moc pro mě nedělá a vlastně nikdy ani nedělala. Furt se jen trápím, jestli Laurie schválí moje rozhodnutí, jestli pro ni budou v pořádku moje myšlenky, jestli dobře ohodnotí slova, která vyslovím. Tak moc jsem si přála, aby Laurie byla moje kamarádka, a pak, když to celé pokazila, tak mi prostě nechyběla. Došlo mi, že mám tolik jiných kamarádů, což jsem nikdy dřív neměla; možná, že tyhle kamarády nemají tak lesklé rtíčky a jejich máma není hvězda Broadwaye, ale doopravdy jim na mně záleží. Jestli si to jen nenamlouvám; mám fakt takové kamarády? Záleží mým kamarádům na mně? Myslím si, že Auroře a Vianně jo... a Tie, samozřejmě, a asi Barrymu. Doufám.

Prostě jsem si tou Lauriinou omluvou nebyla jistá. Byla nervózní, to zase jo, to jsem poznala, ale nevím, jestli byla nervózní z toho, jestli jí odpustím, nebo z toho, že by její plán nemusel vyjít. Takže jsem prostě řekla, že to přijímám. Nechtěla jsem to zkazit. Nechtěla jsem vyslovovat pochyby, když je možné, že to myslela upřímně, a když vím, že je taková pyšná. Ve skutečnosti je totiž pro Laurie fakt velký čin už to, že mi vůbec napsala a něco řekla. Nemůžu čekat, že to bude dokonalé. A bylo to vůbec upřímné? Nevím. A pro teď mě to nezajímá. Můžu se s ní kamarádit i tak. Jasně, asi už nikdy nebudeme nejlepší kamarádky jako dřív, ale tohle je nejlepší varianta, kterou můžu získat, a je to dokonce nejlepší varianta, kterou si vůbec přeju. Zeptala jsem se jí, jestli je teď v pohodě s Maxem (je), a shodly jsme se, že nejlepší bude nechat tohle drama za námi. Uvidíme, jestli jí dokážu znovu začít věřit.

Mimochodem, vím, že není tak úplně správné srovnávat přátelství, ale Tie mi přišla pomoct, když jsem nebyla schopná dosáhnout na kvótu. Laurie strávila celý ten den pak se mnou v kuchyni, viděla, kolik mám práce a jak je to celé těžké, a neudělala nic. Dokonce jsem jí řekla o pomoc, a ona řekla, že neví, jak se to dělá. Řekla jsem, že bych ji to mohla naučit, a ona... prostě nechtěla, no. Tak proč bych měla považovat Laurie za lepší kamarádku, jen proto, že byla ta první, kterou jsem potkala v Děravém kotli, když jsem minulé léto poprvé byla úplně sama v Londýně?

Jo ale teda nevím, jestli já jsem tak dobrá kamarádka pro Tie, protože dneska ráno mi řekla něco citlivýho o sobě a Nathanovi a asi tak minutu poté jsem to vyslepičila Yvi. Pak mi došlo, že to je asi špatný, ale prostě jsem mluvila rychleji než myslela. Yvi se chovala trošku divně, ale asi jsme si jen neporozumněly. Tak doufám, že jsem tím nezpůsobila Tie nějaké trable.

Opravte mi angličtinu!