Co je ta nejpodzimnější věc, která se tenhle podzim zatím stala nebo děje? Je to rozchod Maxwella a Laurie? Je to snad ten neustávající studený déšť? Nebo začal podzim smrtí profesora Hamiltona? Nebo možná... je to ležení pod dekou ve společenské místnosti se svými kamarády, zatímco se děje tohle všechno, postupné sbližování se a lepší poznávání se za dlouhých večerů, opírajíce se o vzájemnou podporu a útěchu?
Myslím, že ten poslední bod je to nejpodzimnější. Což ty ostatní věci nedělá o nic méně důležité.
Věci obecně nejdou moc dobře. Ani se nebudu snažit psát to v pořadí, jak se to všechno událo. Chvilku jsem si myslela, že se pokusím všechny ty události rozřadit podle toho, jestli jsou "dobré" nebo "špatné", ale došlo mi, že už nejsem schopná tak snadno přiřadit tomu všemu plusová nebo mínusová znamínka.
Tak třeba celá ta věc mezi Laurie a Maxwellem. Uvědomila jsem si, jak strašně vzdálená jsem té malé June, kterou jsem byla jen před pár měsíci. (A to jak metaforicky, tak doslova. Hrozně rostu! Jakoby, minulý rok, když mě mamka měřila, jsem byla asi o třináct cenťáků menší než letos. Každopádně, to není to, o čem jsem chtěla psát.) Tehdy jsem si myslela, že Laurie je moje kamarádka. Myslela jsem si taky, že Maxwell byl ten špatnej, protože moc nemluvil a byl trošku děsivý. Jenže první dojem není vždycky správný. A jako zároveň, podvědomě jsem vždycky tušila, že je něco divně, ještě před tímhletím vším. Pamatuju si, jak mě štvala Laurie, když mě ztrapnila před profesůrkem; jak byla panovačná ohledně toho, kam kdy půjdeme; nebo jak se tvářila, že ji hrozně otravuje moje existence, aniž by to mělo nějaký zjevný důvod. A tak. A na druhé straně, pamatuju si taky, jak Laurie a Viann (nebo to byla Viann a Aurora? Teď si nejsem jistá) otravovaly Maxwella jeden večer ve spolce a jak mi ho bylo líto.
A teď už se prohodili úplně a definitivně. Konečně se rozešli (dobře pro něj). Od té doby je můj vztah s nimi, hm, vlastně úplně stejný jako už předtím. Laurie se ke mně chová hrozně. Vždycky nasadí takový ten falešný úsměv, když jsou u toho další lidé, jenom proto, aby pak byla o to hnusnější, když se zavřou dveře našeho pokoje. Myslím si o sobě, že jsem celkem klidná osoba, ale mám vždycky takovou nevysvětlitelnou touhu jednu jí vrazit, když se na mě usměje tímhle způsobem. Je hrozně pokrytecká a fakt nechápu, jak s ní strávím příštích ŠEST ZATRACENÝCH LET v jednom pokoji. Dokonce jsem i spolkla všechnu svou hrdost a jednou s ní začala rozhovor. Byla jsem přátelská a doopravdy ve mně ještě byly zbytky zájmu o to, jestli se cítí v pořádku poté, co se rozešli (to bylo tak dva dny poté, a byl to den Hamiltonova pohřbu). Byla tak nepříjemná, snažila se tvrdit, že mě jako neslyšela, pak že nevěděla, že mluvím na ni (nikdo jiný tam nebyl), prostě, chtěla mě donutit, abych se prosila o její pozornost. Úplně jsem ztratila trpělivost a řekla jí, že je kráva. Pak jsem jí řekla, že se musela asi přeslechnout, protože já jsem nemluvila na ni. Já vím, já vím. To bylo hloupé a rozhodně to nebylo nutné. Ale zároveň to rozhodně nebyl žádný blesk z čistého nebe, snažila se mě vyprovokovat celé to ráno. Stejně se jí za to omluvím, když přijde a bude jí líto to všechno, co ona zase udělala a řekla mně. Ale opravdu líto. Ne jako minule.
Maxwell je zase ale fajn. Ve skutečnosti je to docela citlivý kluk, a je fakt rád, že už nemusí furt řešit Laurie. Zjistila jsem, že mi toho o sobě řekl víc, než co řekl Laurie. Všechny ty věci o Maxově rodině? Laurie to nevěděla. Takže v tu rozchodovou noc asi nezamýšlela mu tak moc ublížit, když měla ty poznámky mířené na jeho rodinu. Proč by to ale Maxwell dělal? Jak to, že mně tu informaci svěřil, ale Laurie ne? Jakože jo, já si rozhodně myslím, že jsem fakt o hodně důvěryhodnější než ona, ale myslela jsem si, že jiní lidé to tak nevidí. Musím chránit všechna tahle tajemství, která mi lidé řeknou. Nechci je nějak zklamat. Moc chci, aby mě lidi měli rádi, ale vím, že si to musím nejdřív nějak zasloužit. A přitom lidem často neumím pomoct s jejich problémy. Ale můžu jim naslouchat a pak být zticha, což lidi mají asi rádi.
Ten večer, kdy se Laurie s Maxem rozešli, jsem nechala Laurie ve společenské místnosti a šla za Maxwellem. Šel do svého pokoje poté, co ho urazila. A přišlo mi, že je to tak správné, jít za ním ho utěšit, protože Laurie řekla podle mě horší věci než on (i když na sebe byli zlí celkem vzájemně). Když jsem se vrátila, Laurie brečela. Myslím si, že to byl spíš pláč typu "rozbila jsem svou hračku a teď už si s ní nemůžu hrát", ale stejně jsem si připadala trochu provinile. Čím víc nad tím přemýším, tím víc si myslím, že jsem neudělala nic moc špatně. Laurie náš vztah pohřbila dlouho předtím. Dala mi jasně najevo, že mě nepotřebuje, že nestojí o můj zájem; zatímco Max je ke mně hodně přátelský. Plus, ona tam měla Stua s Viannou; Max neměl nikoho.
Později toho večera jsem si povídala se Stuem. Bylo mi nanic z toho všeho, objali jsme se a on se svěřil, že si vlastně není jistý, jestli ho lidé berou za kamaráda. Byla jsem z toho úplně v šoku! Stu je přece každému ten úplně nejlepší kamarád. Nechápu, proč o sobě tolik pochybuje. Každopádně, zase jsme spolu mluvili včera. Půjčil mi svou deku a já jsem si dala záležet na tom, ujistit ho, že je skvělý kamarád. Vypadalo to, že to hrozně rád slyší, a já se radovala, že vidím jeho se radovat. Pak jsme oba usnuli. Vzbudila jsem se uprostřed noci, byla jsem úplně rozlámaná, měla jsem položenou hlavu na Stuově rameni a na té zase ležela Stuova hlava. Bylo to vlastně hezký. Připadala jsem si, jako že mám skutečného kamaráda. Postupně jsem vstala, aniž bych ho vzbudila, přikryla ho dekou, zapálila mu oheň, aby mu nebyla zima, a šla do postele. Snad spal dobře.
Lys přišel o mamku, když mu bylo sedm. Řekl nám to po pohřbu profesora Hamiltona a celá ta situace byla hrozně divná. Netušila jsem, co říct. Bylo mi ho hodně líto, ale nevěděla jsem, co by rád slyšel. Později jsme o tom mluvili, jen my dva. Pořád nevím co říct. Jen doufám, že je v pohodě.
Je to na nic - celá ta věc s profesorem Hamiltonem. Vůbec nevím, jak bych se měla cíit. Tie je z toho úplně zničená (jo a mimochodem, Nathan s ní zase mluví). Moc jsem ho neznala. Ale je to zvláštní pocit, že někdo, koho jsem znala, je teď mrtvý. A už nikdy nebude zase živý. Už nás nikdy nebude učit. Ta konečnost mě děsí. Obličeje všech těch lidí na pohřbu mě děsí. Není nic, co bych mohla říct člověku, který právě ztratil někoho blízkého. Nemůžu říct nic, co by pomohlo. Připadám si bezmocná.
Měla bych asi skončit s něčím pozitivním? Fajn, mám dvě věci: profesůrek je úplně stejně milý a super jako před prázdninami, a pořídili jsme jsme si s Abby výra a pojmenovaly ho Fiyero. A to je všechno. Pokud mám být pozitivní, nemám nic víc co napsat. No, zítra je taky den...
