1. září ráno. Na plachtu stanu silně bubnoval déšť a mně se vůbec nechtělo vylézat z úkrytu vyhřáté přikrývky, která byla tím posledním závanem útulna ve stanu, který jsem den předtím vyklidila a všechno, co v něm tvořilo pocit bezpečného útočiště, zabalila do jednoho ze dvou kufrů. Ještě večer předtím jsem se do školy těšila. Ráno mě ale zavalil stres, úzkost a pocit, že se zabalením toho stanu a odevzdáním zavazadel do truhly v Kotli ztrácím kontrolu; vracím se do stereotypu; končí hot girl summer a začíná zase skutečný život, svázaný pravidly a očekáváními, které na mě mají jiní lidé i já sama.
Pár týdnů před tím ještě svítilo slunce. Nejvíc si vybavuju tu chvíli, kdy jsem byla s Maxem v jeho velšském sídle, a vydali jsme se na procházku k moři. Klesali jsme po strmých skaliskách dolů na titěrnou pláž, kde jsme pak seděli na kamenech, dýchali slaný vzduch a užívali si přítomnost jeden druhého. Ten víkend jsem vyslovila nahlas svou obavu, co se stane, až si někoho najde. Co se stane s tou bezstarostností a uvolněností, kterou si do svého života propůjčuju v podobě času tráveného někde pod přikrývkami s Maxem; co se s ní stane, když se on potká s někým, kdo mu dokáže dávat i lásku a věrnost duše, kterou já dávám Stuovi?
Max se trochu zasmál, když jsem nesměle vyslovila svůj strach ze ztráty toho, co mezi sebou máme, nahlas. Nemám v plánu s nikým chodit, uchechtl se. Rozhodně se to nestane v blízké době. Nemáš se čeho bát, řekl, než mě objal a zacouval se mnou do peřin. Do té bezstarostnosti, které už tou dobou zvonil umíráček.
Někdy po tom víkendu byl s Abby poprvé na zmrzlině. Další víkend už trávili spolu. A pak rande, a pak další. Abby si tím rodícím se vztahem není úplně jistá. Je to jen pár týdnů od toho fiaska s Jamiem, a navíc se pořád trochu ohlíží za Barrym, který se zase ohlíží za Viannou. Zato Max vypadá, že to s ní myslí vážně. Nevím, jestli to takhle moc někdy myslel s někým vážně, ale rozhodně si myslím, že se mnou ne. I když mi ještě před pár týdny říkal, že mě nikdy nepřestal mít rád, nikdy jsem ho neviděla o mě jevit takový zájem. Prý se mu líbí, že Abby umí převzít iniciativu. Ona je úplně jiná než já. Je divoká, odvážná a prostořeká. K Maxovi se vlastně hodí. Na první pohled je to divná ironie osudu, ale na druhou stranu dává smysl, že je to právě ona, kdo mu učaroval natolik, že v ten víkend, kdy mi slíbil, že žádný vztah na obzoru určitě není, to bylo mezi námi s Maxem úplně naposled.
A teď už není ani letní větřík pohrávající si se stromy na útesu, ani slejvák prvního září, který přidal poslední kapky ke kalnému, stresujícímu, úzkostnému ránu. Blíží se říjen, stromy jsou barevné, vzduch je studený. Sedávám v pokoji zabalená do deky a obtížně skrývám svoje pocity, když Abby přiletí nadšená z rande a vypráví o tom, co všechno udělal, co hezkého jí řekl a jaké společné chvíle navrhnul. Přesvědčuju sama sebe, že jí to přeju. Hrozně se o to snažím. Trénuju lhaní, abych jí na to řekla ta nejnadšenější a nejpodpůrnější slova. Ale nakonec se stejně schovám za závěs, zabalím se do měkkých bradavických přikrývek (kde jsem sama a bezstarostnosti v nich není ani trochu) a tiše si máčím deníček slzičkami.
Přitom na takové pocity nemám právo. Jsem se Stuem a mám ho ráda. Nic a nikoho jiného nepotřebuju. Není to žádný rozchod, že už s Maxem nespíme. Ty pocity jsou ale těm rozchodovým nesnesitelně blízké. Truchlím za souzněním, které jsem s ním cítila. Za věcmi, které byly jen naše. Bolí mě náhlý konec, za kterým není přípustné udělat kiss-goodbye, i když bych tolik chtěla a i když mě k tomu vyzval. A nejvíc mě tíží to, že o tom nemůžu s nikým moc mluvit. Nemůžu přijít za Stuem a vykládat mu o tom, jak je mi smutno z toho, že už nespím s Maxem. Už vůbec se s tím nemůžu svěřovat Abby. Myslím si, že to zkusím povědět Viann, protože z některých věcí se vypsat deníku nestačí. Ale myslím si, že pro ni není úplně snadné chápat tyhle vztahové veletoče. Nevím, jestli mám někoho, kdo by se dokázal vcítit do tohohle zvláštního zakázaného smutku. Nevím, jestli někdo, kdo by to dokázal, vůbec existuje. Pořád platí, že to nejsou žádné oprávněné pocity. Myslím si, že už to, že je cítím, o mně nevypovídá zrovna ty nejlepší věci.
---
A ještě se s tím časově sešlo celé to drama se Stuem. Byla to asi naše druhá skutečná hádka. Přišel s tím, že políbil Laurie. Nechci přiznat ani sama sobě, že už to mi vlastně vadilo, i když náš vztah by měl být otevřený a já žádnou výjimku kolem Laurie nevyslovila s omáčkou o tom, jak moc mu věřím. Sice věřím, ale byly to tehdy kecy. Jasně že nechci, aby se kolem něj motala. Nechci ani, aby se s ní přátelil. A už vůbec nechci, aby se s ním vykusovala, a pak mu oznámila, že pokračování jen, kdyby se se mnou rozešel. A ještě míň chci, aby za mnou pak Stu hrdě nakráčel s tím, že její nabídku odmítl.
Možná jsem reagovala přehnaně. Ale prostě to ve mně nějak vybublalo. Laurie ví, že je v dlouhodobém vztahu se mnou, a že muckat se s ním možná může, ale to je tak všechno. A měla by taky vědět, že pokud se pokusí mi ho přebrat, tak jí zlomím čelist. Dvakrát. Stu vůbec nerozuměl tomu, co cítím a co říkám. Jak by mohl? Vždycky jsem v sobě potlačovala a rychle zaháněla myšlenky na to, že mi vadí, že se s ní vůbec přátelí. Jak bych mu mohla zakazovat kamarádky? To dělají jen hysterky. Ale co když je ta kamarádka někdo, kdo mi tolik ubližoval? Ví, že je Stu na mé straně ve všech našich sporech, tak, jako to tvrdí mně? Můžu vůbec věřit Stuovi, že je plně na mojí straně, pokud mu při tom všem nevadí mít ji za nejlepší kamarádku? Co když mi to jen tvrdí, aby udržel klid? Na druhou stranu, zasloužím si snad nějak, aby byl na mojí straně? Můžu po někom chtít, aby se mě zastal? Můžu to chtít po Stuovi, který se vlastně vyhýbá takovému přemýšlení, protože je pro něj hlavní hodnota být kamarád se všemi, a odmítá, že by bylo v pořádku, aby to někomu vadilo, a jako by jeho vztahy s lidmi byly nezávislé na vztazích těch lidí mezi sebou?
Když nad tím znovu přemýšlím, znovu se ve mně vaří krev. Nad tím, že si vybere za kamarádku někoho, jako je Laurie. Myslím si, že se o mně někdy baví, Laurie o mně říká nějaké urážlivé poznámky, a on se usmívá a pokyvuje, a možná jí občas řekne „tohle bys mi říkat neměla“: s nadsázkou v hlase, aby ji to náhodou neurazilo. Když jsem se nejvíc dostávala do téhle spirály, tahal mě z ní Max. Bylo to večer před tím prvním rande s Abby a přespal se mnou ve stanu. Ve vší počestnosti.
Ale Stu mi hrozně chyběl. Nedovedu být s nikým pohádaná dlouho, a natožpak s ním. Ostatně i té Laurie jsem po tom všem tehdy psala dopis, dokonce snad s omluvou, na který mi nikdy neodpověděla. A Stu je můj nejmilejší člověk. Ozvala jsem se mu jako první. Přišel s kytkou a za všechno se omlouval. Prý mluvil s Laurie a prý to tak nemyslela, jak to vyznělo: prý tím myslela jen to, že shání někoho, pro koho bude ona ta první a poslední v životě. Proč v tom případě olizovala Stua, to nevim, ale hádám, že pokud chci chodit se Stuem, znamená to, že musím předstírat, že věřím lžím, které mu nakecá Laurie. Nebo se jim dokonce pokoušet doopravdy věřit. Je pravda, že poslední měsíce byla v klidu a dalo se s ní čas od času dokonce i mluvit. Má za sebou zlomení srdce Andrewem, který utekl za Karou, zatímco s ním chodila. Třeba to byla doopravdy jedna slabá chvilka a špatná volba slov. A Stu slíbil, že se za mě razantně postaví, kdyby se taková situace někdy opakovala. Ten večer jsme usínali s úlevou a v těsném objetí. Jsme si zase blíž, než jsme si byli předtím. Laurie nemůže změnit, co je nám souzené, ani kdyby tisíckrát chtěla.
Možná bych se jí dokonce měla omluvit, pokud je to tak, jak říkala po tom dalším rozhovoru se Stuem, a nemyslela to jako snahu nás rozejít. Pořád ale platí, že míč je už několik let na její straně.
---
Teď, když jsem se vyfňukala, tak ještě k těm přízemnějším věcem a na pozitivní notu. Došlo mi před koncem léta, že okruh lidí, se kterými se vídám, se přes prázdniny, ale už i před nimi, zase hrozně zúžil. Přitom po Magosu jsem si připravila pěknou kupičku suvenýrů pro Amálku, Tie a Gab. Tak teď vyvíjím snahu se aspoň s nimi vidět. Napsala jsem ještě v létě Tie a pozvala ji k sobě do stanu. Bodlo jí to, protože shodou okolností taky o pořízení jednoho takového přenosného kutlochu uvažuje. Neměla moc času, ale krásně jsme si pokecaly, a měla jsem radost z toho, že i když Tie někdy nevidím strašnou dobu, když se pak potkáme, je všechno při starém a je nám spolu dobře.
Mimochodem Tie je prefektka, stejně jako Gab, Elena a, wait for it, Vianna. Je to moje dobrá kamarádka, a tak vůči ní nechci vyjadřovat nedůvěru ani ve svém deníčku, a tak napíšu jen, že jsem zvědavá, jak se s tím popere. Něco mi říká, že svou přísností nedostihne ani Stua, natožpak Maxe. Jo, a primusem se stal Barry, což Max těžce nesl, protože měl asi pocit, že by to měl dostat on. Dokonce na něj prý měl nějaké nepatřičné poznámky. Každopádně jim to všem přeju, a i když mě možná na chviličku zamrzelo, že lidi, kteří o prefektech rozhodují, buď neví, že existuju, nebo jim nepřipadám dost dobrá, tak ve výsledku jsem ráda, že nemám žádné starosti a povinnosti, na které stejně nestačím.
Jo, a taky jsem byla v závěru léta na dvou párty. Na té první z nich se rozešla Maya s Kaylem a na té druhé se k sobě tulili. Na té první se Corn zeptala Mayi, jestli by si vybrala mého Stua, nebo Kayla, a ona si zvolila jít do vody a neodpovídat na otázku. Na té druhé jsem se s Corn líbala a bylo to dobrý.
---
To, že skončilo to cokoliv, co nedovedu pojmenovat, co jsme měli s Maxem, neznamená, že se musím vrátit k tomu, jak to bylo předtím. Je mi patnáct a půl, a to znamená, že jsem prakticky dospělá. Reálně už dávno, a od té legální dospělosti mě dělí vlastně jenom krůček. Nemusím se dál chovat jako dítě. Nemusím dodržovat všechna pravidla, pokud zvládnu přijmout případné následky. Léto skončilo, ale moje mysl musí zůstat dál svobodná!
Asi kvůli tomuhle mindsetu dopadlo nevinné setkání Gab tak, že organizujeme párty s přespávačkou v mém stanu pro všechny páťáky. Asi proto jsem taky neváhala a o dva dny později jsem s Viann napsala lživý dopis Alovi, ve kterém mu vysvětlujeme, že potřebujeme alkohol pro Mang, kterou si Viann vylosovala v Secret Santovi. Bojím se? Jo, strašně. Hrozně se obávám toho, že se na to přijde, že to bude průser, a že mě ani nepustí k NKÚ. Lituju toho? Ani trochu! Autority si musí zvyknout na to, že už nejsem žádná malá hodná June. Ostatně, mysleli si, že nejsem dost dobrá na prefektku, a co by měla být moje role víc než jim připomenout, že se rozhodli správně? (Ale stejně doufám, že se na to nepřijde, a určitě všem zdůrazním, aby udělali co největší bezpečnostní opatření k tomu, aby o tom vůbec nikdo nevěděl.)
Je čas nechat Maxe plavat (s Abby), pevněji se chytit Stua za ruku (aniž bych mu vykecala naši supertajnou ilegální páťáckou párty), přestat zanedbávat kamarádky, hlavně ty z jiných kolejí, a pustit ještě aspoň na půl roku všechny starosti z hlavy. NKÚ jsou za dlouho a nesmím nechat všechny svoje strachy a úzkosti, aby mi kazily život, zrovna když je kolem mě tolik lidí, se kterými se dá protančit noc. Ne?