Už si ani nepamatuju, jak je to dávno, co jsem naposledy sáhla po téhle knížečce s nutkavou potřebou něco si zapsat, aniž by to hlavní, co mi běží hlavou, nebyli kluci. Nebo holky. Nevím, co o mně vypovídá, že fakt naprostou většinu času dumám nad vztahama, flaškama, líbačkama, zašívárnama s Viann nebo s Maxem; a když ne nad svýma, tak nad tím samým, ale u ostatních lidí.
Dneska je to jiné. Dneska toho mám na srdci hodně, ale snad poprvé po roce nemyslím na to, že bych se s někým chtěla vykousnout. Hlavu mi okupují daleko závažnější věci.
Kde začít?
Pamatuju si, že jsem naposledy psala nějak před Valentýnem. Na Valentýna byl v Bradavicích koncert Charlie Bae Jensen. Mám ji docela ráda. Šli jsme společně se Stuem a moc jsme si show užili. Je pravda, že jsem hodně času strávila výčitkami svědomí, že se bavím na koncertě, když je čtvrtek a měla bych být na ošetřovně. Minulý rok jsem to tak vážně nebrala, ale letos mi došlo, že to, že se léčení bojím a až tolik mě neláká, je důvod, proč tam CHODIT, ne naopak. Lékouzelnictví je pro mě jen krok na cestě k psycholékouzelnictví. A nejlépe se nutnosti skutečně hluboce ovládat medicínu vyhnu tím, že budu proaktivní v těch částech, které mě aspoň trochu baví.
Jakoby, madam Hitori Thruffle mě asi nikdy nebude mít tak ráda jako Stua, který je v těchto věcech totální šprt a asi chce být nejlepší lékouzelník ještě předtím, než dokončí školu; ptá se na všechny ty otázky, je samostatný, přečetl o všeobecném lékouzelnictví už tak pět tuctů odborných knížek a tak. Já bych tomu svůj život tolik podřídit nedokázala. Potřebovala jsem se nadchnout aspoň pro nějakou malou část, do které bych se mohla taky takhle ponořit a ukázat paní hlavní ošetřovatelce, že jsem schopná samostatně pracovat a být na ošetřovně přínosem. Že možná nejsem TAK dokonalá jako Stu, ale že mít mě jako pomocnici je třeba taky fajn.
A tak mě napadlo, že bych mohla pro ošetřovnu připravit kurzy první pomoci pro studenty. Stu mi kdysi půjčil knihu o první pomoci s pohyblivými obrázky, a pak jsem si o tom načetla pár dalších věcí. Ta teorie laické první pomoci mě docela baví, i když bych se potřebovala hodně zlepšit v tom, abych uměla okamžitě reagovat a skutečně pomoct místo zamrznutí a paniky.
Navrhla jsem, že bych tohle udělala, paní ošetřovatelce, a moc se jí to líbilo. Před NKÚ jsem jí přinesla kompletní návrh, jak by to asi probíhalo, a pochválila mě za to. Bude to fungovat jako klub, takže dobrovolně pro všechny studenty a klidně i profesory. Vždy bude nějaký výklad a potom půlku lidí nalíčíme jako zraněné, nabriefujeme je, jaké zranění mají hrát, a druhou půlku pošleme je zachraňovat tu první (jenom jako). Takže si budou moct tu první pomoc vyzkoušet v praxi. Teď musím ve spolupráci s madam Hitori připravit samotné ty osnovy.
Mám konečně pocit, že dělám poprvé v životě něco užitečného. Něco, za co si zasloužím pochvalu od dospělých lidí. Poprvé nejsem na obtíž, ale skutečně na něčem pracuju. Je to dobrý pocit a připadám si, že taky velká zodpovědnost. Vlastně se trochu těším, až se na to po NKÚ vrhnu. Zdaleka nejlepší na tom celém ale bylo, jak se na mě Stu hrdě koukal, když jsem mu o tom celém řekla. Vymyslela jsem si to totiž celé úplně sama. Schválně jsem o tom Stuovi neříkala, dokud jsem to neměla připravené. Možná, že by výsledek byl lepší, kdybych ho poprosila o pomoc, ale nemohla bych z toho pak mít ten super pocit, že jsem něco sama zvládla. Stu mi vždycky stojí za zády a pomáhá, a já si pak vůbec nepřipadám, že bych se o ten výsledek nějak zasloužila. Tady je to jiné. Poprvé se cítím, jako že můžu uspět i já sama o sobě, a ne protekčně jako stín (a holka) dokonalého lékouzelníka Stua. Hodně mi záleží na tom, abych to nepokazila.
---
Práce na bradavickém kurzu první pomoci není to jediné, co jsem Stuovi tajila. Kdyby se dozvěděl o té druhé věci, asi by na mě ale zdaleka nebyl takhle pyšný. Někdy na podzim jsme se totiž sešly s Gab a rozhodly jsme se naplánovat páťáckou párty. S Viann jsme pak lstí vylákaly z Ala od Kate alkohol a celé se to uskutečnilo v termínu, který vyhovoval nejvíc lidí z páťáku. K vzteku bylo to, že to bylo den před Stuovými narozeninami, což mi došlo až pozdě.
Ve spoustě momentů jsem mohla udělat správné rozhodnutí. Přeplánovat párty na jiný termín. Nepít na té párty alkohol. Nebo se aspoň nezlískat jako doga. Anebo nenaplánovat Stuovi jako oslavu jeho osmnáctin brunch, ale třeba něco, co by se mohlo uskutečnit až odpoledne. Ale ne. Já udělala samá špatná rozhodnutí, takže jsem druhý den s úpěním a bolehlavem přála Stuovi k narozeninám a snažila se udržet vajíčka, která připravila Mirai, uvnitř svého žaludku.
Párty byla jinak docela fajn. Spaly jsme v posteli s Viannou, Laurie věštila z tarotových karet a hráli jsme flašku. Byli tam skoro všichni, alkohol tekl proudem a bylo super, že jsme se sešli jako ročník takhle společně. Třeba Amálku a Tie totiž nevídám v poslední době skoro vůbec.
Na párty jsme se dozvěděli pár zajímavých drbů, třeba že Isaacovi se líbí Elena a možná i Eleně Isaac. Izy si ale není jistý, jestli jim to může klapat, protože on je rebel a ona je poctivá prefektka. Vypadalo teda komicky, že nám to vyprávěl, zatímco ona ožralá spala opodál. Slova jsou jedna věc, ale činy nenasvědčovaly, že by byli ti dva v přístupu k pravidlům až tak odlišní. Potom se tam taky k tvorbě drbů přispělo. Třeba když Abby a Corn dostali za úkol odejít vedle a dělat tam spolu, co chtějí, a ony se nějak hodně líbaly, a potom si prý byly fakt hodně blízko v noci. Fuj. Spali tam další lidi! U Corn se nedivím, ale do Abby bych řekla, že bude mít aspoň nějaké hranice… a soudnost.
Nejdramatičtější událost párty byla situace, kdy Viann přiznala, že Laurie nepřála vztah s Barrym, který jim nakonec nevyšel. Laurie poté dramaticky odešla, úplně ublížená, a chudáci lidi z ostatních kolejí asi vůbec nechápali, o co jde. Mimochodem moje snaha to zkráceně vysvětlit se u Laurie nesetkala úplně s úspěchem, a tak myslím, že nakonec byla koza blonďatá naštvaná nejen na Viann, ale i na mě.
Když odkráčela, bála jsem se nejhoršího: že naši párty kecne klukům na koleji, a za chvíli že tam naběhne Max se Stuem a Barrym v patách. Hrozně mě překvapilo, že to neudělala. Jako by nakonec v sobě našla trochu cti. Možná, že Laurie postupně dospívá a nakonec nebude až tak hrozně špatná. V poslední době se celkem tolerujeme. Když jsem o téhle situaci přemýšlela, dovedla jsem si dokonce na zlomek sekundy představit, že bychom byly zase v pohodě, normálně spolužačky bez nějaké zlé krve. Ne kamarádky, to je silné slovo. Ale už mi nepřipadá nereálné, že mi jednoho dne, když uslyším jméno Laurie, neprojedou hlavou všechny myslitelné nadávky, ale třeba prostě jen „ta jednoduchá vyfintěná blondýnka, co je se mnou v ročníku“.
---
K přemýšlení na tohle téma mě taky hodně dohnala Cindy. Cindy je hrozně fajn, byla s námi (i společně se Samem, milým prvákem od nás z koleje) na konci zimy sáňkovat, ale až nedávno jsme spolu poprvé fakt pořádně mluvily mezi čtyřma očima a vzájemně se poznaly. Ona mi řekla plno věcí o sobě a svých vrstevnících a já jí zase vyklopila veškerou vztahovou historii havru. Mimo jiné jsem jí řekla i o tom, že se nemáme rády s Laurie a proč. Nejdřív se mi o tom moc mluvit nechtělo, protože Cindy má Laurie ráda a já se bála, aby to nesklouzlo k tomu, že ji totálně pomluvím. To by nebylo fér. Cindy to ale zajímalo, a nakonec jsem prostě všechno řekla tak, jak to bylo. Že si spolu lidi někdy nesednou. O tom, jak to bylo s Maxem a s panenkami, i s tím, jak se pak rozešli a já šla utěšovat Maxe a ne ji. I o Stuovi a Prasinkách, facce ode mě, Leicesterovi a stěhování z pokoje. Dodala jsem taky to, že jsme byli všichni tou dobou malí, a že ve dvanácti dělá hloupá životní rozhodnutí každý. Doporučila jsem jí, aby věci neřešila fackováním lidí. Vyčítala si totiž, že to neudělala, i když si to někdo zasloužil. (Mimochodem ten někdo byl Leon. Ale to mě nepřekvapuje, protože tenhle názor sdílí fakt hodně holek. I když mně připadá v pohodě.)
Pořád mi ale běželo hlavou jen to, co Cindy řekla o mně s Laurie: že je škoda, že se nebavíme. A že by se to třeba dalo napravit, že to nikdy nejde vyloučit. Je jí sice jen dvanáct nebo třináct let a asi úplně do detailu nemůže rozumět tomu, jak hluboké jsou naše neshody s Laurie, zároveň má ale pravdu. Mezi námi dvěma nevznikl žádný nový konflikt už tak tři roky. Nesneseme se jen kvůli dozvukům něčeho, co se stalo, když nám bylo proklatých dvanáct. Když jsme byly stejně staré jako Cindy. Je to vlastně směšné.
Ale zároveň mám dojem, že já všechny kroky k usmíření vždycky udělala, a že se mi nic konkrétního teď dělat nechce. Nechám tomu volný průběh. Jen mám dojem, že mě Cindy a to, jak čestně se Laurie zachovala kolem té stanové párty navzdory všemu mému očekávání, přiměly trochu změnit nastavení mysli v tomhle ohledu.
---
Ze všeho nejvíc na světě se bojím toho, že si o mně lidi budou myslet špatný věci, a že si za to budu moct sama. Nebýt té březnové hodiny s bubáky, ani bych to nevěděla. Připadá mi to jako fakt trapnej strach. Mohla bych se bát ztráty ostatních lidí, nebo aspoň co já vím, démonů jako Corn. A já se místo toho bojím o vlastní pověst. Že mě rodiče vyhoděj z domu kvůli tomu, že se cicmám s více lidma, a že se ode mě odvrátí všichni moji kamarádi. Že budu na světě a v každém davu úplně sama. Všichni se na mě budou opovržlivě dívat, zatímco na mě řve hulák od mého táty.
Hodina profesora Harringtona mě naučila, jak bojovat s bubákem, který se přetvoří do podoby mého největšího strachu. Je pravda, že Taylor, která vylezla z huláka a začala zpívat héliovým hláskem a tančit kankán, docela dovedla naředit hustou atmosféru. Z Obrany proti černé magii si ale nevezmu nic o tom, jak bojovat s tím reálným strachem. Nechci mít takovou obavu z toho, že si o mně lidi budou myslet špatné věci. Je pravda, že to asi fakt hodně řeším. Však si stačí vzpomenout na Potlouk a na to, jak mě to tehdy rozhodilo.
V psycholékouzelnických knihách se píše, že je to v mém věku normální. Že prý adolescenti se hodně zajímají o vlastní identitu a o přijetí svými vrstevníky, zapadnutí mezi ně a odpovídání nějakému normálu. Mohla bych si tedy říct, že jsem úplně v pořádku. Jenže nikdo další takového bubáka neměl. Nikdo se nebojí něčeho tak povrchního. Každý z nich se bojí něčeho, co mi připadá mnohem racionálnější a smysluplnější. Teda kromě Laurie, která se podle všeho bojí tmy. Nesoudím.
Třeba se to časem zlomí. Snažím se to trochu oťukávat. Dostávat se do situací, kdy si o mně lidí nemusí myslet žádný super věci. A nezbláznit se z toho.
---
Každopádně si myslím, že kdybychom tu hodinu měli teď, mým bubákem bude test NKÚ z Formulí, protože právě tyhle strašný zkoušky jsou to jediný, co mi ve skutečnosti leží v mysli. Jasně, mohla bych tu ještě psát o tom, že Barry s Abby si KONEČNĚ dali pusu při nacvičování romantického duetu, na který jsem jim určitě ani trošku nevybrala vhodnou písničku přesně proto, aby se to stalo. Nebo o tom, jak jsem zkoušela z legrace ukecat Maxe, aby spal s Abby, protože mě k tomu Abby ponoukla, ale nakonec jediná z nás, kdo s ním spal, jsem byla já. Nebo o Viann. O Viann bych mohla psát celý slohovky. Taky bych možná měla aspoň zmínit tu párty s Jayem, Mary, Stuím a Lil, kam jsme šli se Stuem, Viann a Laurie, a na které se sice nestalo nic extra šokujícího (kromě toho, že Stuí a Lil spolu zřejmě něco mají, že Jay si docela nehezky šťouchnul v rámci úkolu do Stuího kvůli koktání a ten že utekl, a že Stu by klidně rád viděl Viannu nahou… což mě nepřekvapuje), ale zase to byla zábava a možná taky krok k usmíření s potloukovou partou, od které jsme se v posledních měsících hodně vzdálili, a tak si to zaslouží mít to poznamenané v deníčku.
Ale všechno, co bylo doopravdy důležité, už jsem teď napsala, a zítra mě čeká zkouška u profesůrka, takže raději nechám vylívání srdíčka a půjdu se ještě učit. Nebo budu celý život mýt nádobí v Děravém kotli.